Článek
In medias res: Článek Richarda Pokorného „Palec nahoru, pane prezidente!“ je ukázkovým příkladem toho, jak se politický komentář mění v loajální potlesk.
Argumenty mizí, zůstává nadšení. Prezident je povýšen na morální autoritu bez chyb, kritici jsou odsunuti mezi „řvoucí skřety“. Pohodlné. A intelektuálně líné.
Pokorný se tváří, že prezidentovo odmítnutí jmenovat ministra je automaticky obranou ústavnosti. Jenže Ústava není ani být nemůže „svatý grál hodnotové čistoty“, ale mechanismus dělby moci.
Prezident není personální filtr ideové správnosti ani politický cenzor. To, že může nejmenovat, neznamená, že má vždy pravdu — a už vůbec ne bez přesvědčivého, věcně doloženého důvodu.
Autor zcela rezignuje na klíčovou otázku: kde je hranice? Pokud dnes tleskáme hodnotovému vetu „naší“ hlavy státu, budeme tleskat i zítra, až totéž udělá prezident s opačným světonázorem? Nebo se tehdy začne mluvit o ohrožení demokracie?
A propos tleskal R.P. dříve panu prezidentovi Zemanovi, pakliže odmítal jmenovat nepohodlné politiky na posty ministrů?
Místo věcné debaty dostáváme od R.P. další ideologický pamflet.
Opozice je šestákově karikována, nesouhlas patologizován, pochybnosti zesměšněny.
Pane západočeský docente, tak se ale opravdu nevede demokratická diskuse — tak se vychovává publikum k nekritickému souhlasu.
Závěrem
„Palec nahoru“ si v tomto textu nezaslouží prezident, ale autor sám za to, jak obratně zaměnil analýzu za víru. Jenže víra do ústavního práva nepatří. A čím hlasitější potlesk, tím větší podezření, že se přestalo přemýšlet.
