Článek
Prezident republiky Petr Pavel odmítl jmenovat Filipa Turka členem vlády. Jedná se o vyjádření velmi významného postoje hlavy státu, k němuž si dovolím připojit krátký komentář.
Ústavněprávní rovinou odepření jmenování jsem se podrobně zabýval v tomto článku. Zde proto postačuje shrnout, že prezident není automat na vstupenky do Strakovy akademie, a nejen že nemá bezvýjimečnou povinnost jmenovat ministrem automaticky jakéhokoliv navrženého kandidáta, ale za určitých okolností dokonce návrhu premiéra vyhovět nesmí, nechce-li sám jednat contra constitutionem. A to mj. proto, že podle čl. 62 písm. a) ve spojení s čl. 63 odst. 3, 4 Ústavy náleží jmenování ministrů mezi tzv. samostatné pravomoci prezidenta, tj. za které nese odpovědnost výhradně prezident, a nikoliv zároveň předseda vlády.
Pakliže Petr Pavel dospěl k závěru, že jmenování Filipa Turka by bylo ohrožením ústavních hodnot, je odepření jeho jmenování nejen prezidentovým právem, ale dokonce ústavní povinností. Má-li premiér na věc jiný názor, může podat kompetenční žalobu podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, a s konečnou platností rozhodne Ústavní soud.
Ne, opravdu to není tak, že pokud prezident odmítne jmenovat jednoho kandidáta, mění tím charakter naší země z parlamentní republiky na prezidentskou. Archetypem prezidentského sytému jsou kupř. Spojené státy americké. Tam si prezident o složení vlády fakticky rozhoduje sám a vládě rovněž sám předsedá, tj. neexistuje tam ani funkce premiéra, a vláda fakticky plní jen funkci prezidentova poradního sboru. Patrně netřeba zdůrazňovat, že odepřením jmenování jednoho z navržených ministerských kandidátů prezidentem Pavlem se k takovému modelu ani vzdáleně nepřibližujeme.
Prezident Pavel dal důrazně najevo, že nehodlá znásilňovat obsah ve jménu formy. A je-li nějaký kandidát pro výkon ústavní funkce s kautelami naší ústavnosti jednoduše neslučitelný, je s nimi rovněž neslučitelné jej do takové funkce jmenovat. Osvědčil tím, že Česko nevnímá jako formální, ale v souladu s judikaturou Ústavního soudu materiální, tj. hodnotově orientovaný právní stát. A to je nesmírně pozitivní zpráva.
Prezident současně potvrdil, že není byrokratem, ale státníkem. Opravdový státník totiž demokratický řád hájí hmatatelně, a nikoliv v obehraných frázích vzdálených reálným činům. Svoji funkci vykonává v celém rozměru jejího ústavněprávního poslání, a nevede-li k cíli žádná z doposud známých cest, vytvoří v jeho kontextu novou. A zároveň je schopen klíčové hodnoty své země hájit i před jejich vyhlodáním formálně legálními prostředky - tedy takovými, jejichž prostřednictvím se dostal k moci i samotný Hitler.
Babišova vláda národní ostudy od okamžiku svého jmenování ukazuje, že od ní můžeme očekávat frontální útok na dosavadní civilizované směřování naší země. Odepřením jmenovat Turka dal prezident najevo, že využije veškeré své pravomoci, aby takovým důsledkům zabránil. A tedy že řádění nové koalice, jejíž dva ze tří stranických předsedů jsou trestně stíháni, má své meze. I to je nesmírně významný signál celé společnosti.
V neposlední řadě tím dal prezident najevo odvahu. Ani v nejmenším se nezalekl řvoucích skřetů autoritářské scény, kteří se začínají chovat jakoby jim tato země patřila. Je pozitivním zjištěním, že ve srovnání s generálem Zůnou máme i vojenské důstojníky, jejichž vlastností není zbabělost.
V obraně před opětovným vtažením naší země do autoritářské sféry ruského násilí a bídy totiž nestačí jen vnitřní mravní integrita demokratických hodnot. Je nutné mít odvahu tyto hodnoty nekompromisně hájit. A to bez ohledu na množství ruského bláta, kterým je takový člověk za to zasypáván.
Takže pane prezidente – děkuji, a palec nahoru!
