Článek
Napiš o tom! nabádal mě přítel Štefan. Je na vozíku a přesedá z něho velmi těžce, ale sofistikovaně, využívaje své tělo a končetiny podle zákonů mechaniky, jako páky a závaží. Ovšem někdy to nejde a musí mu pomáhat jeho doprovod nebo personál ordinací a ambulancí.
Tím vyšetřovací čas bobtná. Štefan má ale velmi moderní elektrický vozík s elektricky ovládanou výškou sedu a sklápění opěrky zad,a to je nepostradatelný pomocník.
Zejména u zubaře, pokud se se svým druhým já do místnosti vejde, může (sice ne vždy) zůstat na tomto vynálezu a nastavit ho do polohy zubolékařského křesla. Podobně je tomu na oční klinice, kam si chodí pro bio injekce do sklivce. Tam už jsou sestra i lékař zasvěceni do ovládání vozíku. Zažil však už několik stresujících scén, kdy zdravotníci bezradně koprněli nevědouce jak s pacientem manipulovat, aby se dostal k vyšetřovacím přístrojům, na lehátko, či ke stínítku rentgenu,. Tehdy se ujímal instruktáže, jak zaparkovat, přesednout, aby mohl být vyšetřen. Dokonce připomněl sestře, že jejich vyšetřovací lehátko je pedálem výškově nastavitelné, takže sedačka jeho vozíku a lehátko se spojily ve stejné výšce jako dvě kosmické kabiny k bezpečnému přesunu. Ovšem zažil i moment, kdy sebevědomá, energická sestra se chopila džojstyku vozíku, takže jí tak tak zabránil ve zdemolování ordinace a možnému vlastnímu úrazu.
Příjemně však byl překvapen na ORL, kde sestra oznámila čekárně, že vozíčkáře ošetřují přednostně. Asi zasvěceně s vědomím, že dlouhé čekání jim vzhledem ke specifice vylučování nesvědčí, i když WC je tzv. bezbariérové.
Štefan mi také ukázal nálezy, ve kterých byla douška vyšetřujícího lékaře: pacient na vozíku, nebylo možné provést dokonalé vyšetření. „Alibismus,“ řekl. „Byl jsem v poloze úplně stejné, jako když jsem přesedl na vyšetřovací lehátko.“ Od té doby se snaží vždy přesednout, aby doušce zabránil.
Konečně u oftalmologa slyšel poznámku, že dneska je takových tady tolik a máme ještě spoustu objednaných. Jistě, těžce pohyblivý pacient a ještě se svojí inva károu, to je požitek. Když se zeptal, kdože jsou ti takoví, poradil mu lékař, aby raději chodil na oční kliniku, kde mají přístrojů víc a jsou přístupné ve větších vyšetřovnách, protože u něho je prostor malý a musí se sem vejít s veškerou technikou. Na oční klinice byl perfektně došetřen a diagnostikován s upozorněním, že vzhledem k charakteru potíží teď už nadále patří ke kontrolám u obvodního očaře. Kruh se uzavřel.
Ovšem v těchto situacích nejsou jen bariéry v informovanosti zdravotníků nebo malých rozměrech ordinací a čekáren,(kvůli menšímu nájmu) ale i v rozdílném vnitřním postoji ke čtyřkolovým pacientům. Přibývá jich podobně jako těch o holích a berlích a žádný z nich nesoutěží o nejrychlejší skok z čekárny do ordinace, na lehátko nebo piruetu před obrazovkou rentgenu.
Oba tábory však mohou soutěžit o větší trpělivost, vlídnost a zamlčování podrážděných poznámek, které nikdy nic nedokázaly urychlit. Spíše naopak.
---------------------
(autorský text, na základě skutečných událostí, jména a data jsou v příběhu změněna, text vypracoval spolupracovník blogu pan I.J.)
