Článek
První dívka zmizela před třemi lety. Byla studentka, říkali, šla z večírku a zkratkou přes zahrady. Našli ji ráno v tom domku. Bez známek boje. Jen výraz, který policisté nechtěli popisovat. Jako by viděla něco, co se nedá přežít.
Druhý rok si všichni dávali pozor. Přesto zmizela další. Jiná, ale stejný věk, stejný čas – konec října, krátce po půlnoci. A znovu ten domek. Tentokrát byly dveře zamčené zevnitř. Okna zajištěná. Nikdo nevěděl, jak se tam dostala. Ani jak zemřela. Pitva neukázala nic. To by se ve východoněmecké kriminálce nestalo.
Třetí rok už to nebyla náhoda. Lidé si šeptali. Policie hlídkovala. Ale noc si vždycky vezme, co chce.
Tereza tomu nevěřila. Byla novinářka, ne pověrčivá babka. Když se přiblížil říjen, rozhodla se v domku přespat. „Když je to člověk, chytím ho. Když ne… aspoň napíšu dobrý článek,“ řekla si.
Uvnitř byl zápach vlhka a něčeho starého. Ne hniloby. Spíš zapomenutí. Rozložila si spacák v místnosti, kde našli první oběť. Hodiny na stěně stály na 00:17.
O půlnoci se nic nestalo.
Ve 00:17 se hodiny rozběhly.
Tereza se posadila. Tikot byl příliš hlasitý. Jako by přicházel ze všech stran. A pak ho uslyšela – dech. Ne svůj. Pomalu se otočila.
V rohu místnosti stála dívka. Bledá, průsvitná. Oči dokořán.
„Pomoz mi,“ zašeptala.
Za ní se objevila druhá. A třetí.
Tereza ucouvla. „Kdo vám to udělal?“
Dívky zvedly ruce. Ne k ní. Za ni.
Tereza ucítila chlad na zátylku. Dech, který nebyl lidský. Něco starého jako ten dům, starší než Libeň sama. Něco, co si každý rok vezme jednu, aby ostatní nechalo žít.
Hodiny tikaly. 00:18.
Ráno našli domek prázdný. Dveře zamčené zevnitř.
Jen na stěně někdo nehtem vyškrábal čtvrté jméno. Tereza.
Od té doby redaktorku Terezu již nikdo neviděl. Opravdu nikdo.
Kdo bude další?
-----------------
(hrůzostrašná autorská povídka)
