Článek
Ti se na sklonku roku dělí na dvě skupiny: na ty, kteří se snaží být lepší, a na ty, kteří dávají najevo, že to nehodlají ani zkoušet. Do té druhé kategorie spadl nedávno jeden dvounohý bezdomovec před kostelem sv. Tomáše v Brně city.
Stál tam jako nespokojený výběrčí mýta, kterému skoro nikdo nezastavil. Míjel jsem ho ve chvíli, kdy se zrovna rozčiloval, že mu „ani korunu nikdo nedá, darebáci“.
Lidé kolem zrychlovali svůj krok, někteří se tvářili provinile, jiní dělali, že „Bezděj“ neexistuje. A on vypadal, že každou vteřinou ztratí poslední zbytky trpělivosti — pokud tedy nějaké kdy měl. Tikající bomba ve statutárním městě na Svratce a Svitavě.
Zastavil jsem se. Ne snad, že bych měl potřebu opravovat svět, ale něco ve mně se v tu chvíli pohnulo.
Možná duch Vánoc, možná duch Jana Wericha, který mi v hlavě šeptal: „Řekni mu to lidsky, chlapče.“ A tak jsem mu s nejklidnějším, nejměkčím předvánočním hlasem pravil tu halíkovskou pravdu:
„Věřící nejsou automat na přání…“
Měl jsem pocit, že tím pronáším nějaké malé biblické podobenství. Jenže ten muž měl pocit opačný: že jsem právě vhodil do výherního automatu špatnou minci.
Rozohnil se tak, že by se i Okamura v parlamentní aréně zastavil a doporučil mu uklidňující dechové cvičení. Takové nadávky jsem snad v životě neslyšel – a to jsem vyrůstal v Česku, zemi, kde je tvořivost v oblasti vulgarismů považována za národní sport.
Chvíli jsem tam stál, poslouchal tu slovní smršť a přemýšlel, co by na to řekl Bůh.
Nebo bohové, pokud jich je víc a mají zrovna poradu. A nemohl jsem se ubránit myšlence, že možná i oni nahoře zalitovali, že takové stvoření vypustili mezi nás smrtelníky.
Kdyby existovala nebeská reklamace, tenhle případ by byl jistě „na vrácení bez účtenky“.
Nakonec jsem odešel. Ne proto, že bych se bál, že mě přizve do své slovní artilerie, ale proto, že jsem si uvědomil, jak ten člověk vlastně tragikomicky připomíná nás všechny. Chtěli bychom dárky, pochopení, uznání – ideálně bez práce, hned a ve svátečním balení. A když to nepřichází, nadáváme na celý svět.
Možná je právě tohle skutečný předvánoční úkol: nenechat si ukrást sváteční náladu těmi, kteří ji sami ztratili už dávno. A občas – alespoň občas – říct věci s klidem, byť z toho bude mela jako před sv. (ne)věřícím Tomášem.
A kdo ví. Třeba jednou i ten bručoun bezdomovecká pochopí, že automat na přání není ani kostel, ani lidé, ani Bůh. A že dobré věci přicházejí jen tam, kde zůstane aspoň špetka pokory.
Před Vánoci tak vzácná komodita.
Veselé Vánoce všem hodným lidem!
