Článek
Brno - předvánoční Penny Market.
Stál tam pán, mohlo mu být něco přes sedmdesát, šedivé vlasy sčesané dozadu, pohled takový ten poctivě vycestovaný. A taky že jo – mezi regálem s instantními polévkami a bateriemi se dal do řeči s mladou prodavačkou, která rovnala pečivo.
Vyprávěl jí, že procestoval skoro celou střední Evropu. „S výjimkou Rakouska a Německa jsem navštívil všechny okolní státy,“ pravil hrdě, jako by právě oznámil, že obeplul svět na nafukovacím kajaku. „A na Slovensku jsem byl dokonce několikrát,“ dodal významně, aby bylo jasné, že nejde o žádné jednorázové toulání.
Paní prodavačka, sotva dvacet, se na něj podívala pohledem generace, která navštívila USA, Egypt, Thajsko i Nový Zéland.
A pak se – bez špetky slitování – rozesmála.
Ne tak potichu, aby to slyšela jen ona. Ale takovým tím hlasitým, křišťálovým smíchem mládí, které ještě netuší, že svět je křehký a že člověk má někdy radost i z toho, že ho dovezli do Trenčína a neztratili kufr.
„Jako fakt? Slovensko několikrát?“ chichotala se. „To je dost hustý.“
A senior, který se o své cestovatelské portfolio právě dělil možná naposledy v životě, jen svěsil ramena. Úsměv mu pohasl, jako když v trafice zabouchnou víko nad výherními losy.
A pak – a to už bylo na mně moc – mu začaly téct slzy. Drobné, nenápadné, ale o to opravdovější. Stál tam mezi rohlíky a zlevněnými jahodami a plakal, protože si uvědomil, že svět, který kdysi býval veliký, je najednou menší než drzost jedné holky v zástěře.
Sledoval jsem to a říkal si: není to vlastně dnešní doba v kostce? Staří se chlubí tím, na co jsou hrdí, a mladí se smějí, protože pro ně je svět samozřejmý – jako když si stáhnete mapu do mobilu a nenapadne vás, že někdo jiný si ji musel najít v atlasu, co vážil tři kila.
A víte, co mě mrzelo nejvíc?
Skutečnost, že ta dívka netušila, jak těžké muselo být pro toho pána poprvé překročit hranice, když ještě existovaly budky, razítka, kontroly a fronty. Jaký to musel být triumf – i když šlo „jen“ o Maďarsko, Slovensko nebo Polsko.
Když odcházel, tiše jsem mu popřál dobrý den. Jen kývl. Ale v tom kývnutí bylo kus staré Evropy, ve které se cestovalo pomalu, skromně a s úctou.
A holčina? Ta už zase s úsměvem rovnala housky. Možná ještě netuší, že jednou bude stát na stejném místě a chlubit se, že byla v Thajsku – a nějaký frackovitý robot jí odpoví: „Fakt? To je ale retro.“
A tehdy jí to možná docvakne. Že nejde o to, kam dojedete. Ale kolik radosti si z toho odnesete.
Ergo kladívko, komu to vůbec stojí za to říkat.
