Článek
„Ukrajinkám a Vietnamcům zásadně spropitné nedávám,“ opakovaně rezolutně prohlašoval pan Jaroslav.
Devětašedesátiletý důchodce z Brna (narozený ve Znojmě), který si na svůj názor postavil skromnou životní filozofii. Říkal tomu kulturní obrana.
Rodina tomu říkala prostě: „Dědo, nedělej už ostudu.“
O několik dní později se však do života pana Jaroslava vkradla událost, která by slabším povahám zamáčkla slzu v oku a silnějším rozbila názorový beton.
Ztratil totiž peněženku – a nešlo o ledajakou. Byla to jeho věrná, odřená koženka se symbolem amerického dolaru ve znaku. Pamatující mnohé. Možná i výnos z kupónové privatizace. Uvnitř? Skoro pět tisíc korun, občanka, věrnostní karta z lékárny a z Penny marketu a jedna stará fotografie s usměvavou paní Marií z roku 1978.
Kdo ji našel? Ukrajinka. Konkrétně paní Oksana, která pracuje jako číšnice a pokojská v laciném hotelu, kdesi na předměstí Brna, kam si pan Jaroslav chodí každé úterý na levné polévky, co jim zbydou z pondělí.
Peněženku mu nejen vrátila, ale dokonce s omluvou, že je trochu zmáčená, jak na ni plakala, nad ztrátou části své pravoslavné rodiny v Luhanské oblasti.
Pan Jaroslav jí poděkoval, lehce se zapýřil a… nedal ani korunu. Prý: „Já bych dal, ale já mám tak malý důchod, že bych musel začít krást.“
A tak si zase sedl na lavičku, rozbalil rohlík s gothajem z Penny Marketu, a v mysli si dál ladil svou tezi o tom, jak dřív bylo všechno lepší. I národnostní homogenita.
Příběh se šířil městem jako moudrost z řetězového e-mailu. Pan Jaroslav se nechtěně stal místní legendou. V jedné hospodě mu přezdívají Ten s peněženkou a bez empatie.
Když byl později dotázán, zda změnil názor, odpověděl: „No tak uznávám, že jsou i slušní Ukrajinci. Ale stejně – když jim dáte spropitné, kazíte trh, a je to nezdaněný příjem, že? A vůbec, co kdybych já jednou něco ztratil znovu? Kde mám záruku, že mi ji zase vrátí? Tohle mohla být přece klidně výjimka, ne?
Tak si žijeme v roce 2025, kdy i zachráněná peněženka s pěti tisíci nestačí na rozmělnění jedné pořádně zatvrdlé duše. Starého psa novým kouskům nenaučíš – a starého Brňana empatii už vůbec ne.
Ale třeba jednou. Až zase něco ztratí. Nebo naopak najde… zdravý rozum.
