Článek
V brněnské kavárně si nedávno sedl ke stolku muž. Sedmdesát jedna let, čistě oholený, upravený, v saku, které říkalo: nejsem ještě na odpis.
Objednal si „latté bez mléka“. Servírka, mladá Ukrajinka, se rozesmála. Upřímně, bez zášti, možná trochu překvapeně, možná i bezděčně ironicky. Latté bez mléka je přece protimluv, oxymóron, absurdní požadavek.
Je to jako prosit o čaj bez vody.
A přece ten požadavek o něčem svědčí. Muž si ho nevymyslel jen z neznalosti.
Snad chtěl být originální, snad mu v hlavě hrála představa, že tímto drobným vychýlením z normy osloví ženu, která by ho jinak přehlédla. Možná si myslel, že právě tahle fráze bude klíčem, kterým pootevře dveře k rozhovoru, zájmu, kontaktu.
Ukázat, že není jen „další dědek“, ale někdo, kdo má styl. Jiný vkus. Nadhled.
Příběh končí neúspěchem. Servírka se zasměje, nabídne espresso.
Muž přijímá, číšnice odchází. Nic víc. Jen další den v kavárně. Ale zůstává pocit určitého smutku. Ne kvůli ztrapnění. To je v životě malicherné. Spíš pro tu trhlinu mezi dvěma světy: mužem, jehož život formovala jiná pravidla, jiná kultura, jiná představa mužsko-ženské dynamiky — a mladou ženou, která vyrůstala ve světě ironie, přímého vyjadřování, a která nevidí žádný důvod dělat, že nerozumí hlouposti.
Latté bez mléka tak není jen kávová absurdita. Je to i metafora. Touha po něčem, co už se míjí s realitou. Pokus komunikovat způsobem, který už nedává smysl. A možná i otázka: kolik prostoru dnes dáváme lidem, kteří chtějí být ještě součástí hry, ale už neovládají její nová pravidla?
Možná by místo smíchu stačilo trochu empatie. A třeba by místo espressa vznikl rozhovor.
Ne o kávě, ale o tom, jak těžké být sám.
