Článek
Za svůj život jsem viděl mnohé – od front na banány po moderní restaurace, kde vám číšník místo menu předloží tablet nebo cizinka až z Asie.
Co jsem si ale vždy uchoval, je zásada: platím, co se řekne, a ani korunu navíc. Žádné spropitné.
Vím, co si teď myslíte. „To je ten lakomec, co si ani korunu neváží práce druhých.“ A já vám odpovím: Dorostenci a dorostenky, ani ne. Jen mám prostě jiný pohled na věc.
Když jsem ještě praktikoval medicínu, nikdy mě nenapadlo říct pacientovi po operaci slepého střeva: „Tak, pane Novák, veřejná pojišťovna platí dvacet dva tisíc, ale jestli jste spokojen, mohli bychom to zaokrouhlit na pětadvacet?“
Nepatří to tam, stejně jako podle mého názoru nepatří spropitné na účet v restauraci.
Moje filozofie je jednoduchá: obsluha si svou práci zaslouží zaplatit. Správně a férově, ale od zaměstnavatele, ne ode mě.
Když mi řeknou, že mám platit 360 korun za oběd, zaplatím 360. Nežádám slevu, nevyjednávám, nepřepočítávám. Platím přesně to, co mi nařídí.
Smlouvající seniorky
Lidé v mém věku, a zejména ti, co si pamatují tzv. staré dobré časy „socialistických bufetů“ často rádi smlouvají. „Nemáte tohle jídlo o pár korun levnější? Jsem stará 72letá babička, mám malý důchod…“
Nebo dokonce: „Přinesl jsem si pytlík čaje Pickwick, můžu si ho zalít sám, dáte mi trochu horké vody…? Cukr mám také vlastní, nedělejte si škodu pane vrchní!“
To já nedělám. Chápu, že všechno má svou cenu, a pokud nechci zaplatit, jednoduše si jídlo uvařím doma.
Platím řádně a včas
Moje přesnost při placení může působit chladně, možná i strojeně. Ale upřímně, věřím, že restaurace je obchod jako každý jiný. Když si koupíte novou bundu, taky nečekáte, že vám pokladní poděkuje za příspěvek „na lepší přístup při obsluze.“
Proč by to mělo být jinak v restauraci? Navíc když dneska často musíte pro pivo nebo druhé (další) pivo k pultu?
A tak dál sedím ve své oblíbené kavárně, srkám espresso za šedesát devět korun (protože „šedesát devět“ zní prostě lépe než „sedmdesát“) a sleduji, jak u vedlejšího stolu jeden host dává dvacetikorunu navíc s teatrálním úsměvem, zatímco druhý si stěžuje na cenu vody. Já jen mávnu rukou.
Žádné drama, žádné divadlo. Jen fér účet a spokojený žaludek.
Spropitné? Neděkuji, neprosím.
A jak říká brněnský známý politik a sociolog pan Stanislav Biler - stejně všichni umřeme, tak jaképak štráchy s penězi, že?
(Jaký je Váš názor na toto citlivé téma, napište nám dolů do komentářů).
