Článek
Ve věku, kdy mnozí již dávno odpočívají, se 75 letý Václav z Olomouce rozhodl pro nezvyklý krok.
Pro lidi jeho věku je docela snadné se zavřít doma a jen vzpomínat, vzpomínat, a nadávat na mladé. Nebo láteřit před televizní obrazovkou od rána do večera na stršnou Fialovou vládu.
Nicméně Vašek byl jiný, jeho srdce bylo naplněno touhou dát své jediné vnučce nezapomenutelný zážitek.
Rozhodl se, že za ušetřené peníze z brigády ve vietnamské večerce splní sen svého děvčátka - vnučky Agátky (věk u mladé dámy neprozrazujeme). Tedy dovézt ji k moři, kde se může koupat ve slunečních paprscích a tančit s vlnami na pobřeží čarokrásného Španělska. Navíc do země mistrů světa (vlastně jen Evropy) ve fotbale. Fotbal koneckonců pan Václav miloval stejně jako vnučku.
Dřina s krásným cílem
Vašek , skoro každé ráno, když slunce teprve vykukovalo nad horizontem Hané, opustil svůj domov poblíž Horního náměstí a vyrazil do prostředí, které mnozí považují za doménu mládí.
Brigáda ve vietnamské večerce nebyla pro Vaška jenom prostředkem k dosažení finančního cíle. Byla to i jeho cesta do světa, který dříve neznal.
V prestižní večerce se pracovně setkával s lidmi různých národností. Do „jeho“ Večerky chodili často nejen Hanáci a Moraváci, ale i Češi, Ukrajinci, Turci, Slováci, Rakušáci, Nigerijci nebo dokonce i Mongolové a Polky.
Mladá duše opět zasahuje
Karel vždycky v nadsázce říkal, že život je jako moře: plné vln, odpadků, ryb a překvapení.
Ačkoli se na jeho věku začaly projevovat stopy času a nemocí, jeho duše zůstala mladá. A hlavně plná energie, kterou by mu i leckterý lidovecký krajský zastupitel mohl závidět.
Každý den, kdy se senior zmožený vracel z práce, se cítil o něco bohatší než předtím - nejenom finančně, ale zejména díky novým zážitkům.
Až přišel den, kdy se jeho igelitka plná ušetřených peněz zdála být těžší než kdy jindy. Byly to peníze, které nebyly získány snadno.
Venca (jak mu říkali jeho kamarádi z Prahy, kde kdysi úspěšně a hlavně vesele studoval osm let pětiletou „stavárnu“) věděl, že každá bankovka, kterou tiskla jeho vrásčitá dlaň, byla kouskem lásky určené pro jeho vnučku.
Pro nikoho jiného, ani pro finanční úřad, litovelský pivovar, ani ing.Babiše nebo dokonce ČSSZ – krajská pobočka Olomouc.
Až jednou zvolal – našetřeno! Letíme! Huráááá!
A tak se jednoho slunečného rána, senior, jehož jméno jste již asi zapomněli, tak jej pro jistotu připomenu, byl to Václav, se vydal na cestu z bratislavského letiště se svou vnučkou po boku.
Jejich cesta nebyla jen dovolenou, byla to poutavá odysea dedečkovské lásky a trošku i dobrodružství. Hlavně když Václav málem ztratil zuby.
Básník či jiný lehkoživka by asi řekl – že každý moment strávený společně byl jako drahocenný klenot, který se ukládal do pokladnice jejich vzpomínek.
Jeho vnučka Agáta (kamarádkami nazývaná Bombardíno) se vrátila domů se sluncem v očích a s obrovskou láskou k dědečkovi a Španělsku. Dědečkovi začala žertem říkat Carlos, dle slavného teroristy. Reagovala tak na příhodu, kdy je španělský číšník chtěl ošidit o tři Eura, a dědeček žertem povídá, že jim to tam asi vyhodí do povětří, právě jako kdysi slavný terorista jménem Carlos. Ještě, že v té době nebyly informace (resp. se k dědečkovi nedonesly) o atentátu na Donalda Trumpa, to by asi číšníka postrašil, že mu ustřelí ucho. To by byla pěkná ostuda.
Pozitivní závěr na konec
Krásný konec, vše dobře dopadlo, ani letadlo nemělo zpoždění, ani se jim neztratily kufry ani dobrá nálada. Kdo je milovník špatné nálady a pesimismu, ten musí jít holt jinam. Tady vše opravdu dobře dopadlo.
A pro zvídavé rýpaly, kteří se budou ptát, kde byla či je babička Jiřinka- manželka dědy Václava? Tak ta již zemřela před 3 roky na Covid a nyní si již spokojeně užívala a užívá posmrtného života, jak o něm mluví (nejen) křesťanské církve.
A dědečkovi s vnučkou posílala z nebíčka do Olomouce tisíce nejsladších polibků!
---------------------------------------
(na základě skutečné události, jména a reálie byly upraveny)
