Článek
V Brně, kde zvony znají právo i čas,
se v srpnovém světle zrodil tichý hlas.
Roku padesát čtyři, třicátého prvního dne,
město si zapsalo jméno, jež v něm zůstane věrné.
Právo studoval, paragraf měl řád,
správní věda mu byla kompas i po vědění hlad.
Na fakultě, kde slova mají váhu,
učí roky klid, přesnost, rozum a odvahu.
Pak štětec vzal — a Brno vstalo z pláten,
Špilberk dýchá, ulice jdou tiše zpátky.
Oleje velké jak městský statutární sen,
akvarel lehký jak prosincový den.
Na zdech soudů i radnic je jeho stopa,
fakulta mlčí, když barva promlouvá.
Obrazy putují dál než hranice samosprávného kraje,
kde Brno zdraví svět a svět se zastavuje.
Prezidenti, papež, princ i kosmonauti,
odnášejí si město v barvách, v paměti.
Charita tiše v pozadí bdí,
když umění mění se v pomoc i čin.
V radách nadací, v gestech bez hluku,
spojuje Janáčka, Atýsek i jeho božskou ruku.
Morálka není jen slovo v zákoně psané,
je to obraz darovaný — beze jména, beze slávy.
A tak když Vánoce rozsvítí Brno,
a sníh se dotkne střech i ticha,
děkujeme za město viděné srdcem,
pane Sedláčku — malíři, učiteli, dobrý člověče.
