Článek
Česká a moravská politika má zvláštní schopnost vracet se k tématům, která jsme už považovali za vyřešená. Jedním z nich je hranice mezi právem a politikou.
Nejnovější epizoda – prezident republiky Petr Pavel „posílá policii“ na místopředsedu vlády – je učebnicovou ukázkou, jak rychle se z ústavních zvyklostí může stát politická munice.
Prezident má samozřejmě právo obrátit se na orgány činné v trestním řízení. Stejně tak má právo vyjadřovat se k chování členů vlády. Problém nastává ve chvíli, kdy se hlava státu přestává chovat jako ústavní arbitr a začne působit jako přehnaně aktivní aktér politického boje.
V ten moment už nejde o ochranu ústavnosti, ale o demonstraci síly.
Ministr zahraničí a současně šéf koaliční strany v celé věci nevystupuje jako diplomat, ale spíše jako řeznický pes vypuštěný na politického soupeře. Jazyk, tempo i forma veřejných výroků připomínají spíše stranický souboj než citlivé vedení zahraniční politiky. A to je problém, protože zahraniční politika je jednou z mála oblastí, kde by stát měl působit jednotně, předvídatelně a klidně.
Zvláštní kapitolu pak tvoří opozice. Ta, která ještě před čtyřmi lety otevřeně hrozila seškrtáním rozpočtu Hradu, pokud prezident nejmenuje „jejího“ ministra, dnes s vážnou tváří vyvolává hlasování o nedůvěře vládě – kvůli témuž principu. Ano, kvůli sporu o kompetence a politické chování prezidenta. A to pouhých čtrnáct dní poté, co vláda důvěru získala.
Nejde přitom ani tak o samotné hlasování, jako o jeho prázdnotu. Opozice totiž nenabízí žádný realistický scénář „co dál“.
Žádnou alternativní většinu, žádný program, žádnou strategii. Pouze gesto. Politické divadlo pro kamery a sociální sítě.
Závěrem
Celá situace je symptomem hlubšího problému: zneužívání práva jako prodloužené ruky politiky a politiky jako hlučné kulisy pro absenci skutečného řešení. Prezident, vláda i opozice by si měli připomenout základní pravidlo parlamentní demokracie – že stabilita není slabost a zdrženlivost není prohra.
Protože ve chvíli, kdy se policie, důvěra vládě a ústavní pravomoci stanou součástí permanentní politické přestřelky, přestávají fungovat jako pojistky systému.
A začnou ho de facto rozkládat zevnitř.
