Článek
Kdyby státy byly ženy, mezinárodní politika by se zásadně zjednodušila. Žádné tanky, žádné rakety, žádné „preventivní údery“. Maximálně ticho. Dlouhé, důstojné a velmi výmluvné ticho. A k tomu občasné protočení očí, které by mělo větší destruktivní účinek než sankční balíček číslo sedmnáct.
Kdyby se dvě země dostaly do pře, prostě by si přestaly psát. Ne že by si to oficiálně oznámily. Prostě by jedna „neměla čas“ a druhá by to samozřejmě brala úplně v pohodě. Tedy navenek. Uvnitř by se však rozjel pečlivě koordinovaný program pomlouvání u třetích stran. „Já jí nic neudělala, ale víš, jaká ona je.“ A třetí země by přikyvovala, protože totéž slyšela i z opačné strany.
Diplomacie by spočívala v kávě. Hodně kávy. Summity by se konaly v kuchyních a největší eskalací by bylo: „Tak si tam s ní klidně jdi, mně je to jedno.“ Což by v překladu znamenalo přesný opak. Embarga by se řešila pasivní agresí: ne že by se zavřely hranice, ale „náhodou“ by se zapomnělo pozvat na důležitou večeři.
Historické křivdy by se připomínaly s chirurgickou přesností. „Já už to mám dávno za sebou,“ zaznělo by, aby vzápětí následoval detailní popis události z roku 1620, ideálně s důrazem na to, kdo komu tehdy co řekl a kdo se na koho podíval špatným tónem hlasu. Vše s úsměvem, samozřejmě.
Aliance by fungovaly na principu „my dvě proti ní, ale jen do té doby, než mi uděláš něco podobného“. Neutralita by byla velmi podezřelá. Kdo se s nikým nehádá, ten určitě něco skrývá.
Závěr
A války? Ty by neexistovaly. Maximálně studené konflikty, během nichž by se obě strany tvářily, že je jim to úplně jedno, zatímco by pečlivě sledovaly každý krok té druhé na sociálních sítích. Kdo s kým obědval, kdo koho olajkoval a proč tam byla tahle fotka bez komentáře.
Možná by to nebyl mír ideální. Ale byl by výrazně levnější. A hlavně by se svět nezničil výbušninami – jen slovem, tichem a pohledem, který říká všechno.
