Článek
Je to vlastně geniální nápad. Konečně bychom měli jistotu, že hlava státu žije přesně jako my.
Prezident přijde k lékaři. „Dobrý den, mám objednání na devátou.“
„Ano,“ odpoví sestra. „Tak si sedněte.“
„A kdy půjdu na řadu?“
Sestra se podívá do počítače. „To se těžko říká. Pan doktor má skluz.“
„Jak velký?“
„Zatím dvě hodiny.“
Prezident přikývne. Je to demokratický muž. Ví, že demokracie znamená mimo jiné také dvě hodiny v čekárně.
Po hodině a půl se objeví další pacient.
„Pane prezidente, vy jste tady?“
„Ano.“
„Tak to máte protekci.“
„Nemám.“
„Aha. Takže čekáte jako my?“
„Přesně tak.“
„To je fajn. Tak si můžete sednout támhle, já jsem tady byl první.“
A prezident republiky si přesedne.
Samozřejmě by vznikly drobné technické problémy. Třeba ochranka. Těžko může prezident sedět v čekárně mezi lidmi a ochranka stát na chodbě s výrazem, že hlídá výtah.
„Pane prezidente, musíme vás prohlédnout.“
„Proč?“
„Protože jste podezřele dlouho v čekárně.“
Další komplikací by bylo, že prezident by musel čekat nejen na lékaře, ale také na výsledky.
„Výsledky budou za týden.“
„Nemohlo by to být dřív?“
„Jste snad někdo?“
„No…“
„Všichni jsou někdo. Další!“
A pak by ho objednali za 7 měsíců na neurologii, úplně jako naši tetu.
Na vlastní kůži
A právě tady by prezidentský návrh mohl mít obrovský společenský přínos. Prezident by konečně na vlastní oči poznal, co znamená české zdravotnictví. Ne z briefingu, ne ze statistik, ne z tiskové zprávy, ale osobně. V čekárně.
Možná by tam potkal důchodce, který čeká na specialistu tři měsíce. Matku, která nemůže sehnat pediatra. Nebo člověka, který si musí vzít dovolenou, aby mohl strávit dopoledne telefonováním do ordinace.
Až by se ho sestra po čtyřech hodinách zeptala:
„Tak co vás trápí?“
Prezident by možná chvíli mlčel.
„Bacily.“
„Tak těch tu máme dost.“
A bylo by vyřešeno.
Ušetřené peníze bychom samozřejmě mohli investovat do obrany proti bacilům. Vzniklo by nové oddělení Ministerstva obrany: Strategická ochrana proti mikrobiologickému nepříteli.
Vojáci by místo tanků dostali dezinfekční spreje.
Generálové by plánovali protiútok na chřipku.
A na hranicích by stály jednotky s teploměry.
Byla by to nejlidovější armáda v Evropě.
A prezident? Ten by dál seděl v čekárně.
Jako každý z nás.
Jen s jedním rozdílem.
Až by konečně přišel na řadu, doktor by otevřel dveře a řekl:
„Pan prezident?“
A z čekárny by se ozvalo:
„To už je jedno. Vzal mě někdo přede mnou.“
A to by teprve byla skutečná rovnost občanů před zákonem.
--------------------------------------------
(veselý autorský fejeton )
