Článek
Jura, sedumasedmdesát roků, šel jednó takle po městě zvané po staletí Olomouc, když ho zastavil „bezďák“.
„Pane, nedal byste mně aspoň padesát korun?“
Jura se na něho podival a povidá:
„Nedám.“
„A proč jako nedáte? Vy máte peníze, já nemám nic! To ste všeci takové lakomý hovada?“
Jura si povzdechl. Sedumasedmdesát roků života člověka naučí, že některý hádky nemaj cenu. Jenže taky ho naučí, že někdy je škoda nechat dobrej argument ležet ladem.
Tak se na chlapa podival a pravil:
„Víš co? Seš zlé. A máš tělo kraba s hlavó sociální pracovnice.“
Chlap ztichl.
Jura taky ztichl.
A dva městští strážníci, co stáli opodál, se začali smát tak, že jeden si musel sednót na lavičku.
„Co se smějete?“ rozčiloval se bezďák.
„Nic, nic,“ mávl rukó strážník. „Jen sme takó hlášku v životě neslyšeli.“
„A co je na tom?“ bránil se bezďák.
Jura pokrčil ramenama.
„Nevím. Ale sedí to na tebe jak hrnec na prdel.“
To už strážníci nevydrželi vůbec.
Jeden z nich se otřel pod očima a povidá:
„Pane Juro, tohle sice není úplně podle služebního řádu, ale pokutu vám za to dávat nebudeme.“
„To sem rád,“ odvětil Jura. „Padesát korun bych stejně neměl.“
„Ale dyť ste říkal, že máte.“
„To sem neřekl já. To říkal on.“
A bylo po hádce.
Bezďák odešel naštvané, strážníci se smáli a Jura pokračoval dom.
Cestó si jen tak pro sebe brblal:
„Sedumasedmdesát roků člověk čeká, že už ho nic nepřekvapí. A pak mu někdo nadává, že mu nedá padesát korun, a člověk zjistí, že má v hlavě přirovnání, který by nevymyslel ani veterinář po třech štamprlách.“
Jura měl zkrátka svůj den.
Padesát korun nedal.
Ale hlášky rozdával zadarmo.
(článek je záměrně napsaný v hanáckém dialektu)
