Článek
Denisa stála u regálu s těstovinami v jihlavském Albertu a řešila dilema, zda špagety „al dente“ za 19,90 Kč. vydrží v rodině déle než tři dny. Vtom ji někdo lehce poklepal na rameno. Otočila se — a skoro jí spadly bezlepkové penne z ruky.
„Ty jsi… Pavla?“
Byla to ona. Bývalá spolužačka z jihlavského gymplu Jana Masaryka. Vzpomínka na tabuli, maturitní šaty a dokonce na školní výlet do Itálie a pak do Prahy se jí vynořila rychleji než cedulka sleva 30 %.
Než se nadála, šly spolu na kávu. Z kávy byla prosecco. Z prosecca lahev. A z lahve… no, zkrátka Denisa se probudila druhý den v bytě, kde na nočním stolku ležela kromě sklenice vody i rtěnka cizí značky.
„Do háje,“ zašeptala Denisa. „Já jsem vdaná. A hlavně… já přece nejsem na ženský!“
Celý den pak chodila po bytě jako v bulharské mýdlové opeře. V hlavě jí zněla jediná otázka: Počítá se to jako nevěra?
Manžel mezitím v obýváku sledoval kolovou a netušil, že se jeho manželka topí ve výčitkách.
Denisa mu nabrala svíčkovou, podívala se na něj a řekla si: „Když to neví, bolí to?“
Jenže svědomí je potvora.
V noci se převalovala a místo spánku přehrávala v hlavě Pavlin úsměv i ten moment, kdy se smály, že kdysi opisovaly z matematiky. A pak si představila manžela, jak by asi reagoval, kdyby věděl.
Nakonec došla k vlastnímu verdiktu: ano, byla to nevěra. Ale nevěra jiného druhu — taková, která ji zmátla, spíš než aby ji odvedla z manželství. Neplánovaná epizoda, která ji možná jednou rozesměje… až přestanou pocity viny.
Jenže dny ubíhaly a tíha na srdci sílila. Denisa si řekla, že už to nevydrží. Že tajemství je jako rez – pomalu rozežírá, dokud nezůstane jen prázdná skořápka.
Sedla si večer k manželovi, když vypnul televizi, a s roztřeseným hlasem mu všechno řekla.
O Albertu, o Pavle, o proseccu, o noci, kterou by si přála vzít zpět.
Myslela, že se jí vysměje. Nebo že mávne rukou: „To nic není, byla to ženská.“ Ale on jen mlčel. Díval se na ni pohledem, který bolel víc než tisíc výčitek. A pak vstal, oblékl si bundu a pronesl jediné:
„Nevěra je sice nevěra.“ pravil vážně, ale pak dodal šibalsky - „Tak doufám, že mne příště přiberete, ženský darebný“ a rozesmál se na celé jihlavské sídliště.
Denisa se nesmála, cítila se poníženě.
