Článek
Tedy většinou. A když to nejede, tak je tu stávka železničářstva.
A protože jsme v Česku, kde už máme skoro geneticky zakódované zpoždění jako folklór, musí se stávkovat minimálně tři dny. Jinak by si nikdo ani nevšiml.
Opravdu. Kdyby zaměstnanci Českých drah oznámili: „Zítra stávkujeme od 8 do 16 hodin,“ většina cestujících by jen pokrčila rameny: „Aha, tak to dnes nejede Ex 525 Jan Perner z Prahy do Ostravy. No jo, ten stejně nikdy nejede včas.“ A pokračovali by v běžné ranní rutině: svačinu do igelitu, čelovku na hlavu a šup na nástupiště, čekat na něco, co (ne)přijede včas.
Stávka kratší než tři dny by prostě neměla váhu
Byla by to jen taková lokální závada, drobný šotek v dispečerské realitě. Tři dny jsou ideál. První den zaskočí cestující. Druhý den začnou nadávat. A třetí den už novináři přestanou používat slovo „dočasná komplikace“ a začnou mluvit o „dopravním kolapsu“. Teprve tehdy to má šťávu. Teprve tehdy má nějaký význam.
A co na to drážní zaměstnanci? Inu, i oni si to musí nějak užít. Přeci jen – udržet si vážnost povolání, kde zpoždění není výjimkou, ale normou, to dá zabrat. A když konečně přijde možnost stávkovat, je třeba udělat pořádný dojem. Jeden den? To je jak fláknout výstražně dveřmi. Tři dny? To už je opereta, tříaktové drama s přestávkami, během kterých si cestující koupí čtvrtý kávový nápoj z automatu a začnou se navzájem utěšovat: „No tak alespoň nesněží.“
Odboráři to samozřejmě vědí. A tak ladí orchestr. Výpravčí si nacvičí dramatický pohled do prázdna. Průvodčí připraví nálepku „Nejede“.
A cestující? Ti začnou plánovat dovolenou v tramvaji. A jako každé léto, někteří raději přejdou na kolo. Nebo na modlení.
Ergo kladívko, abychom nebyli nespravedliví. Ne vždy je stávka jen o lenosti či zlobě. Někdy jde o skutečné problémy – platy, podmínky, personál. Jenže v té záplavě každodenních poruch a výluk se to ztrácí jako jízdenka v kapse zimního kabátu. Proto ta trojdenní katarze.
Aby si i ten největší ignorant řekl: „Hele, tohle už asi nebude běžné zpoždění.“
Závěrem
Tak tedy – až zas bude „ajznboňáctvo“ stávkovat, neberme jim to. Možná si tím jen chtějí připomenout, že na železnici může něco nejít i z jiného důvodu než kvůli listí na kolejích. A nám ostatním nezbývá než si přinést deku, termosku a dobrou knihu. A říkat si, že jednou se na ten vlak opravdu dostaneme.
Třeba už ve čtvrtek.
