Článek
A já si pomyslím, no tohle je člověk, co si neváží života. Magor, co jezdí, jako kdyby benzín byl zadarmo a silnice natažený jenom pro něj.
Ale pak mi tam naopak vleze nějakej dědek, jede sotva padesátkou. Vleče se, jako kdyby jel na želvě. Vleče se jako penzijní reforma naší vlády.
A já zuřím, protože nemám čas na takový zdržování, protože svět čeká!
Protože celej život je o tom spěchu, o tom předehnat něco, co ani nevíte, co to vlastně je.
A zatímco takhle žiju na těch silnicích, v tom věčným tempu, napadne mě, že je to vlastně takovej orchestr.
Každej tam má svoje nástroje, každej si hraje svoje sólo. Tamhle troubení na klakson, tamhle sykavý brzdy, támhle vzteklý gestikulace. Támhle nerudný kamioňák hrající na tympány, támhle policista hrající na fagot.
A já jsem jen jeden z těch muzikantů, co se snaží držet rytmus, ale někdy to prostě nejde, protože na jedný straně jsou ty housle, co tahaj tón jak stará bába nákupní tašku, a na druhý straně trubky, co řvou, jako kdyby měly poslední den na světě.
A tak se v tom chaosu vztekám, jednou na ty, co jedou pomalu, protože zpomalujou můj život, a jindy na ty rychlý, co mi dávaj pocit, že jsem zbytečněj. Že jsem jen ten brněnský křovák, co jim kazí jejich závod.
A vlastně, když o tom přemýšlím, každej z nás má svou pravdu, protože každej vidí svět ze svýho auta, ze svýho okna. A ty před náma jsou debilové, co zdržujou, a ty za náma jsou magoři, co jedou jak blázni.
A zatímco takhle jedu a zuřím, zastavím se na kraji lesa, vystoupím a zaposlouchám se do toho ticha, co tam je. A v tom tichu si uvědomím, že ten spěch a vztek a závodění, to je jen taková hra, co hrajeme, abychom se necítili sami.
A že někdy možná není tak špatný jet pomalu a nechat si ujet ty rychlé.
A tak zase sednu do auta a jedu, a už se ani nezlobím, protože vím, že tahle symfonie nikdy neskončí, a že je to tak vlastně dobře.
Panta rhei !
-------------------------
(autorský poetický fejeton)
