Článek
Naše pomoc, často zpochybňovaná domácí opozicí, má hluboký mezinárodní dopad. Pokud to myslíme vážně, měli bychom přestat jen mluvit a ukázat ochotu ke skutečným činům – třeba i vlastním příkladem.
Návštěva prezidenta Zelenského byla výmluvná i beze slov. V momentě, kdy si Evropa připomíná konec největšího válečného konfliktu v dějinách, přijíždí do Prahy hlava státu, jejíž země čelí invazi, která bolestně připomíná fašistické praktiky 20. století.
To není náhoda, to je jasný signál
Prezident Zelenskyj dobře ví, kdo stojí na které straně. A pro Ukrajinu jsme se stali klíčovým partnerem – vojensky, humanitárně i symbolicky.
Česká pomoc Ukrajině je v přepočtu na obyvatele jedna z nejvýraznějších v celé Evropě. Opozice to často shazuje jako „zbytečné plýtvání“, nebo dokonce jako údajné „zatahování do války“. Ale právě tato pomoc nám přinesla mezinárodní respekt.
Nebýt naší včasné dodávky munice, nebýt našich diplomatických postojů, nebýt solidarity společnosti, byly by možná dnes některé ukrajinské regiony přepsány na cyrilici. A možná by Evropa byla ještě o krok blíž rozkladu.
Tohle není válka (jen) Ukrajiny, to je válka Evropy o vlastní bezpečnost.
A my – Češi – víme z vlastní zkušenosti, jaké to je, když se svět dívá jinam a nechává menší stát na pospas „mocnějšímu sousedovi“. Znalost historie zavazuje.
Doba ohnutých hřbetů vůči Rusku a Číně se nesmí vracet. Nestačí říkat, že stojíme při Ukrajině. Nestačí pózovat s vlajkami. Je třeba ukázat, že jsme ochotni nést konkrétní důsledky svých postojů. Proto přicházíme s návrhem: od června 2025 by měla polovina platů všech ústavních činitelů – tedy ministrů, poslanců, senátorů i soudců – pravidelně směřovat na pomoc Ukrajině.
Závěrem
Nejde o populismus ani o trestání politiků. Jde o to, že pomoc musí začít u těch, kdo o ní rozhodují. Pokud máme být vzorem solidarity, pak musíme sami nést její náklady. Polovina platu není ztráta, ale investice do bezpečnější Evropy – a důkaz, že to s demokracií, svobodou a mírem myslíme vážně.
Historie sleduje, kdo mlčí, kdo uhýbá a kdo koná. A jednou se nás zeptá, kde jsme tehdy stáli. Mějme pro tu otázku jasnou odpověď. Činy místo gest.
