Článek
Plané moralizování
Když se blíží volby, všichni se rázem proměňují v anděly demokracie. V médiích, na sociálních sítích i v hospodě u čtvrté desítky zaznívá jednohlasně: „My bychom si přáli, aby kampaň byla slušná, pozitivní, bez špíny a bez urážek.“
To zní krásně, skoro jako když si děti přejí pod stromeček jednorožce.
Jenže pak přijde realita volební noci. Kandidáti, kteří vedli nemastnou neslanou nekonfliktní kampaň většinou končí v urnách tak hluboko, že by ho tam nenašel ani zkušený speleolog.
Zato ten, co se před kamerami zaklíná, že soupeř je lump, zloděj a k tomu ještě nebezpečný psychopat, se hřeje na dvouciferných procentech a připíjí si na vítězství.
Ergo kladívko: voliči jsou stejní jako ženy ve vztazích. Říkají, že chtějí hodného kluka, co jim bude nosit kytky, otevírat dveře a občas napsat básničku.
Ale když dojde na lámání chleba, dají přednost frajerovi, který přijede ve vytuněném bavoráku, místo básničky pronese tři drsné věty a než se stihnou rozkoukat, už jim doma hraje reprák na plné pecky.
Hodný kluk zůstává kamarádem, politik s pozitivní kampaní většinou zůstává před dveřmi sněmovny či Senátu.
Proč? Protože konflikt je zábavný. Na konfliktu se dá stavět příběh. Člověk se může rozčilovat, hádat, sdílet na Facebooku, jak „ti druzí“ jsou idioti.
Slušná kampaň nikoho v drtivé většině nijak nevzruší. Je to jako dívat se na film, kde se hrdinové dvě hodiny jen chválí, že jsou skvělí kamarádi – v polovině usnete a ani vám to nevadí.
Zato když na sebe dva kandidáti vybalí, že jeden je křivák a druhý alkoholik a dají si „po tlamě“, sledujete to se zatajeným dechem.
Politici to moc dobře vědí. Proto vám nabízejí přesně to, co říkáte, že nechcete.
A vy jim za to ještě tleskáte. Je to takový volební masochismus: nejdřív se pohoršíte nad urážkou, pak se ušklíbnete, pak se rozčílíte a nakonec máte jasno – „tohohle budu volit, aspoň to říká natvrdo.“
Připomíná to vztah, kde partner denně slibuje, že se polepší, a vy mu pokaždé uvěříte, i když víte, že zítra přijde opět pozdě a opět bez květiny a pod parou.
Závěrem
Až se tedy příště rozjede velká debata, že kampaň má být „nekonfliktní“, můžeme si kolektivně poslat smajlíka se slzou v oku. Protože upřímně – nekonfliktní politika je asi stejně realistická jako nekonfliktní manželství. Bez hádek, bez výčitek, jen samá harmonie. To by nevydrželo ani v telenovele.
A úplně stejně jako ti hodní kluci, co čekají na svou šanci, i ti slušní politici většinou zůstávají stát u zdi s kelímkem v ruce.
Nikdo je nechce, protože nejsou dost zábavní. A pak se divíme, že to tady vypadá, jak to vypadá.
