Článek
I.
Na Absolonce v Komíně,
v ten nedělní čas po víně,
se rozezněla naše ulice,
jak na Prýglu seniorů udice
Z balkonu, schodů, oken, zdí
zazněly tóny radostí,
kde Milada a Tomáš drazí
vložili srdce a úspory své skromné
– do Balkonů Komínských
II.
Komínské balkony, svátek všech duší,
kde klid a kultura za líc tě uchytí,
kde noty létají
jak červnový vzduch,
a každý tón má svůdnou
komínskou nefalšovanou chuť.
Bezruký Frantík – kvartet snů,
roztočil rytmus na jednu nů nů nů,
světová hudba, jak z cesty snů
zpět,
co obejme, rozechvěje svět.
Vilém Spilka a Sakobi k tomu,
vibrace strun šly rovnou
před zubní ordinaci
k stromu,
a od stromu zpět
do srdcí (nejen) lidu komínského,
že i ten Komín měl najednou
na pivo (nez)Dvořák Dvanáctku
zase chuť
A pak nastoupila Mucha – víla prostořeká ,
co jak vždycky se s ničím nemazlila.
Písničky ostré jak žiletky
z Brna,
a přesto duše jak anděl
jak opilá na mateřské srna.
III.
Na závěr abych nezapomněl
Ja Zicha v tónině světla
rozezněl v lidech všechna
ta jejich lepší já
co v sobě nesou lásku, smích,
a rozpouští šedivý všední hřích.
IV.
První červnovou neděli
Komín se smál, Komín zpíval,
kdo tam byl, ten znovu ožíval.
Děti se smály, psi vrtěli ocasem,
a Mucha to zakončila
svým krásným (s-prostým) hlasem.
Díky vám, Dvořáčkovi milí,
že jste v ten den
čas tak krásně zpili,
z not a tónů, z balkónů a srdcí –
ať Komín žije!
A příští rok zase – a víc!
