Článek
Blonďatá víla s ofinkou, co uměla vystřihnout srdíčko z papíru rychleji než já rozbalil svačinu. Bylo nám pět, svět byl ještě v pořádku, a největší drama našeho života byla ztracená bačkůrka nebo to, že ve šťávě od svačiny plavala moucha.
Nikolka byla moje dětská osudová láska. Leželi jsme vedle sebe na těch úžasných skládacích lehátkách s květovaným prostěradlem, hladili se po rukou (což bylo tehdy dost intimní), šeptali si o tom, co budeme dělat, až vyrosteme – a samozřejmě plánovali svatbu. Bude v tělocvičně, učitelka Milada nám zazpívá a oběd bude dukátový buchtičky s krémem.
Ale tenhle růžový sen vzal brzy za své.
Jednoho dne, úplně nevinně, jsme si s Nikolkou po obědě sedli před školkou na lavičku. Sluníčko hřálo, pampelišky voněly a v mém srdci zněla dětská verze písně „Lásko, bože, lásko…“. A tak jsme se líbali. Takový ten nevinný, pětiletý polibek – nos na nos, pusa na pusu, občas zaslintané, ale s emocemi většími než v mexické telenovele.
A tehdy přišla ONA.
Matka Nikolky. Bohyně spravedlnosti, zuřivosti a organizace zároveň. Zahlédla nás, jak tam sedíme, spojeni nejen rty, ale i dětským srdcem. V očích jí vzplanuly blesky, kabelka jí vlála jako štít a rozběhla se k nám rychlostí, jakou by jí záviděl i Usain Bolt.
„Nikolo!!“ zařvala tak, že se zatřásla i školková houpačka.
Odtáhla svou dceru jako malou Popelku z plesu a v zápalu spravedlnosti se na mě ani nepodívala. Nasedla s ní do auta (ano, byla z těch rodičů s autem, co nosili dětem BIO jogurty a třívrstvý toaletní papír) a odjela.
A já ji už nikdy neviděl.
A ne, nebyla to jen moje první velká láska. Byla to i moje poslední.
A Nikolka? Kdo ví. Možná dnes řídí korporát, má tři děti, dvě auta, dva psy, dvě kozy a jednoho až dva manžele, co netuší, že ho nikdy nebude milovat tak jako toho kluka ze školky. Který jí tenkrát dal pusu a navždy jí ukradl pastelové srdce.
A já? Já mám paměť, smysl pro humor – a ještě pořád umím vystřihnout srdíčko z papíru. Ale teď už si to nechávám pro sebe.
