Článek
Chladný večerní vzduch je přiměl přitisknout se k sobě blíž, zatímco se procházely směrem k parku pod Špilberkem. Byly si blízké už dlouho, ale v posledních týdnech mezi nimi něco viselo ve vzduchu – něco nevyřčeného, co se pomalu měnilo v touhu.
„Máš studené ruce,“ poznamenala Aneta a bez přemýšlení vklouzla prsty do Klářiny dlaně. Ta se zarazila jen na okamžik, ale pak sevření jemně opětovala.
„Ty jsi ale zodpovědná kamarádka,“ usmála se Klára, ale její hlas měl jiný podtón, hlubší, smyslnější, něžnější.
Pokračovaly dál, dokud se neusadily na lavičku s výhledem na rozsvícené město. V dálce snad tiše hráli Support Lesbians.
Klára si přitáhla nohy k tělu a otočila se k Anetě. „Myslíš, že to někdy bude jiný?“ zeptala se tiše.
„Jaký jiný, Klárko?“
„Že se nebudeme muset bát říct nahlas, co cítíme.“
Aneta se pousmála a jemně si přejela prsty po Klářině zápěstí. „Já se nebojím, budulínku“ zašeptala a přiblížila se natolik, že jejich nosy téměř splynuly.
Klára zavřela všechny své oči a nechala se pohltit tím momentem. Anetin dech ji lechtal na rtech a svět kolem se rozplynul.
Bylo to přirozené, správné, progresivní a nevyhnutelné. Když se jejich rty konečně setkaly, bylo to jako odpověď na všechny otázky, které si kdy kladly i nekladly.
Něžný polibek
Polibek byl nejprve něžný, opatrný, ale když Klára Anetu chytila za zátylek a přitiskla si ji blíž, jejich touha se prohloubila. Necítily chlad, necítily nejistotu. Jen teplo, jen touhu a naprostou sounáležitost.
Když se od sebe odtáhly, Aneta se tiše zasmála. „Tak, a teď už to víme obě.“
Klára se usmála a přitáhla si ji blíž. „Myslím, že jsme to věděly už dávno.“
Statutární město Brno pod nimi zářilo tisíci světly, ale ony viděly jen jedna druhou.
A věděly, že ať už je čeká cokoli, budou v tom spolu.
Ačkoliv byl zrovna Suchý únor obě byly zcela opilé láskou…
