Článek
Měli jsme doma malou „rodinnou konferenci“ o vesmírných záhadách.
Můj dávno dospělý syn, který je tak trochu posedlý dokumenty o vesmíru, se rozhodl, že je na čase, abych se já, jeho stará matka, naučila něco o planetární klasifikaci.
„Pluto už není planeta,“ začal sebejistě, jako kdyby si právě zopakoval všechny ročníky fyziky od šesté třídy po doktorát na Karlovce.
„Cože?“ zhrozila jsem se. „Pluto vždy BYLA planeta, když jsem chodila do školy! Měla jsem to dokonce kdysi v testu! A dostala jsem tehdy za jedna! Neuč starou orlici létat, mladej! “
„No jo, mami,“ řekl synátor s takovou tou trpělivou intonací, jakou používají mladí lidé, když vysvětlují starší generaci, že parní lokomotivy už nejezdí mezi Brnem a Vídní. „Od roku 2006 je Pluto oficiálně trpasličí planeta.“
„Trpasličí planeta? Co to má být? Planeta na podpatcích?“ bránila jsem čest Pluta s nadšením, jaké mám obvykle vyhrazené pro slevy na kabelky a prášky na spaní.
Naše debata byla v plném proudu, když se do toho vložil náš šestiletý vnouček, který si do té doby klidně stavěl z Lega raketoplán. Sundal si helmu (protože každý správný astronaut potřebuje přece helmu) a prohlásil: „Ale, tati, Pluto je přece pes.“
Zarazili jsme se. V téměř posvátném tichu bylo slyšet jen jemné chrastění jeho Lega.
„Pes?“ zopakoval syn s pohledem, který by byl perfektním materiálem pro memy na téma: „Když tvoje dítě vyhrává argumentaci.“
„Jo,“ řekl vnouček s úsvěm od ucha k zadku, který mě naučil, že má víc jasno v životě než většina dospělých. „Pluto je Donaldův kamarád.“
A bylo po diskusi. Smála se celá rodina. Protože když máte pravdu, máte pravdu – a Pluto je přece jen pes.
Pes! Haf! Haf!
Pěkný zbytek týdne, vážení čtenáři.
---------------------------------------
(za použití vyprávění kamarádky M.Z.)
