Článek
Je mi již 77 let, ale jsem i po smrti manžela docela soběstačná. Chodím si ještě i sama na nákupy.
Stojím u pokladny, v ruce pár nákupních položek, a v hlavě kalkulačka. Čtyři rohlíky, podmáslí, dva jogurty, litr mléka, něco dalšího k zítřejší večeři. To všechno by mělo stát přesně 247 korun. Jenže pokladní mi vrací z pětistovky pouhých 203. Něco mi tady nehraje.
Zmateně se dívám na drobné v dlani. Padesát korun chybí. Co teď?
„Máte ještě něco na srdci?“ ozve se unavený hlas potetované prodavačky, zatímco už skenuje nákup dalšího zákazníka. Její výraz naznačuje jak moc ji asi otravuji.
Chci se ozvat. Fakt chci. Ale co když to bude trapné? Co když se spletu já? V hlavě mi běží scénáře. Pokladní se na mě oboří: „Máte důkaz? Myslíte si, že neumím počítat?“ Nebo hůř, celá fronta lidí za mnou protočí oči a zašeptá si: „To je ta stará trapná ženská, co se tady hádala o drobné.“
Jenže padesát korun zase není málo. Obzvláště pro osamělého seniora. Jo nebožtík manžel, ten by ji uměl srovnat, ale co já stará nemožná ženská.
Ale není to o penězích. Je to o principu! Hrdinně otevírám ústa, abych ji na omyl upozornila, když tu mi hlavou prolétne myšlenka: A co když si o mně bude myslet, že jsem vypočítavá…a nebo lakomá?
Nakonec mlčím. Strčím vrácené peníze do peněženky, uštědřím pokladní nervózní úsměv a odcházím. Venku na mě dopadá tíha vlastní zbabělosti.
Svých padesát korun už nikdy neuvidím, ale co mě mrzí víc, je moje vlastní pasivita. Vždyť přece nemůžu takhle klopit hlavu pokaždé, když mi osud hází výzvu!
Večer tu situaci převyprávím sousedce. Směje se: „No, tak sis, Anežko, koupila lekci za padesát korun. Aspoň příště nebudeš taková trubka!“ A má pravdu.
A nebyla ta pokladní Ukrajinka? Táže se ještě sousedčin syn, který má blízko k extremistům.
Nikoliv, odpovídám po pravdě.
Závěrem
Možná jsem ten den přišla o padesátikorunu, ale získala jsem něco cennějšího: příslib, že příště se ozvu.
Protože hájit si své – ať už jde o peníze, názor nebo místo ve frontě – není lakota ani drzost. Je to obyčejná lidská důstojnost.
A za tu už příště neváhám bojovat. Třeba i o těch padesát korun.
Aspoň jsem o tom příběhu napsala (za pomoci mladší kamarádky Jarušky) hodnému blogerovi panu Medvědovi, a ten jej snad ještě v lednu 2025 uveřejní.
Již tím se mi docela uleví.
