Článek
Při hlubším zamyšlení však vyvstává několik zásadních problémů, které jeho argumentaci oslabují. Především zde hrozí, že místo ochrany demokracie budeme svědky jejího omezování prostřednictvím selektivní aplikace práva.
Autor zdůrazňuje, že trestní stíhání politiků, kteří překračují hranice svobody slova, může přispět k očistě politické kultury. Tento pohled se může zdát legitimní, pokud se zaměříme na extrémní případy výroků podněcujících nenávist či ohrožujících veřejný pořádek. Otázkou však zůstává, kdo a na základě jakých kritérií bude určovat, co ještě patří do kategorie „legitimního politického projevu“ a co již spadá do oblasti trestně postižitelného jednání.
Zneužití trestního práva proti politickým oponentům není jen hypotetickým rizikem. Viděli jsme již příklady, kdy byl trestní postih politiků využit spíše jako nástroj politického boje než skutečného boje za spravedlnost. Odsouzení například výroku Tomia Okamury o táboře v Letech bylo některými interpretováno jako snaha umlčet nepohodlný hlas, který si dovolil zpochybnit oficiální narativ. Ačkoliv lze s jeho výrokem nesouhlasit či jej považovat za nevhodný, je trestní stíhání správnou odpovědí? Nebo se jedná o nebezpečný precedens, kdy stát místo otevřené diskuse raději sahá po represivních nástrojích?
Svoboda slova je jedním ze základních pilířů demokracie, a právě politická prohlášení, byť kontroverzní, by měla být chráněna. Zneužívání trestního práva k postihování názorů, které jsou sice nepříjemné, ale nejsou výslovně podněcující k násilí, otvírá Pandořinu skříňku. Vždyť kde je záruka, že se hranice trestní odpovědnosti nebudou časem posouvat dál? Co je dnes považováno za nepřijatelný výrok, může být zítra rozšířeno o další projevy, které budou označeny za „nebezpečné pro veřejný pořádek“.
Pokorný také zmiňuje, že odstranění problematických politiků nevyřeší společenskou poptávku po jejich názorech. To je sice pravda, ale proč by měla být vůbec snaha politiky „odstraňovat“ kvůli jejich výrokům? Právě existence svobody slova a otevřené diskuse umožňuje občanům rozhodovat, komu budou naslouchat a koho odmítnou. Represivní přístup, naopak, podkopává důvěru ve spravedlnost a vytváří mučedníky z těch, kdo jsou trestně stíháni.
Navíc je třeba si uvědomit, že politici, jako je Tomio Okamura, čerpají svou sílu právě z pocitu, že jejich voliči jsou ignorováni nebo umlčováni. Trestní stíhání jejich výroků tento pocit pouze posiluje a dodává munici jejich narativu o elitách, které chtějí umlčet hlas „obyčejných lidí“. Demokracie není o tom, že umlčíme nepříjemné hlasy, ale o tom, že s nimi povedeme otevřenou a férovou debatu.
Je nepopiratelné, že existují určité hranice svobody projevu, například výzvy k násilí nebo podněcování k nenávisti na základě rasy či náboženství. Nicméně trestní stíhání by mělo být krajním nástrojem, používaným pouze ve výjimečných případech. Rozšiřování této praxe na výroky, které jsou spíše nepříjemné než nebezpečné, však představuje vážnou hrozbu pro svobodu slova a demokratické principy.
Pokud chceme chránit právní stát a politickou kulturu, měli bychom se zaměřit spíše na vzdělávání veřejnosti, podporu mediální gramotnosti a otevřenou diskusi než na trestní postihy. Skutečně svobodná společnost se pozná podle toho, že dokáže unést i nepohodlné názory, a ne podle toho, že je umlčuje zákonem.
Závěrem
Právní pedagog Richard Pokorný ve svém článku otevírá důležité téma, ale jeho závěry hrozí nebezpečným posunem od ochrany demokracie k jejímu omezování. V obraně právního státu bychom neměli zapomínat na to, že svoboda slova je jeho nejcennějším pilířem – a právě politici, byť se svými kontroverzními projevy, jsou její nedílnou součástí.
A propos, bude pan Pokorný podporovat i trestní stíhání dalších politiků, kteří rozehrávají obdobná poselství (i estetiku) jako výše zmíněný T.Okamura? Jako například ministr práce a soc. věcí M. Jurečka.
Viz - https://www.facebook.com/photo.php?fbid=844701870348139&id=100044250018297&set=a.766139284871065&locale=ta_IN
