Článek
Žádost Policie ČR o vydání Tomia Okamury k trestnímu stíhání přinesla očekávanou vlnu společenské debaty. Její těžiště však obvykle míjí dva mimořádně významné aspekty. A sice velkorysou imunitu zákonodárců před verbálními trestnými činy (jejíž meze by měli snadno unést), a princip vlády práva působící bez ohledu na společenské postavení jeho adresátů (který se projeví, pokud ony meze neunesou). Především optikou těchto kritérií Okamurův případ stručně rozeberu.
Každý poslanec i senátor je na základě Ústavy před trestněprávní represí chráněn nesrovnatelně více než běžný občan. Absolutní univerzální imunita platí podle čl. 27 odst. 1 pro hlasování v komorách Parlamentu či jejích orgánech. Za ně jsou zákonodárci zcela nepostižitelní bez ohledu na jinak případně trestné jednání, kterého by se hlasováním (třeba pro určitý návrh) mohli dopustit.
Absolutní trestněprávní imunita je zakotvena v čl. 27 odst. 2 Ústavy, dle něhož poslance ani senátora nelze za projevy učiněné v komorách Parlamentu či jejích orgánech trestně stíhat. Trestněprávní odpovědnost za verbální trestné činy učiněné na půdě Parlamentu tak vůbec nevzniká. Zákonodárci namísto toho podléhají pouze disciplinární pravomoci „své“ parlamentní komory.
Pokud tedy běžnému smrtelníkovi hrozí třeba za schvalování teroristického činu či vychvalování jeho pachatele podle § 312e zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v základní sazbě až 10 let vězení, poslanec či senátor může být za takový skutek spáchaný projevem na půdě Parlamentu potrestán nanejvýš disciplinárním opatřením. Nejpřísnějším z nich je podle § 15 odst. 1 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, resp. § 16 odst. 1 zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, pokuta v maximální výši jeho měsíčního platu.
Z výše uvedeného je zcela zřejmé, že jakkoliv to naše neliberální opozice často účelově popírá, zákonodárce má vskutku impozantní a s běžným občanem nesrovnatelný rozsah názorů, které může šířit bez obav z právní odpovědnosti za jejich obsah. Tím spíše by neměl mít problém jejich meze dodržovat.
Pokud se poslanec či senátor dopustí na půdě Parlamentu jiného protiprávního jednání, anebo jakéhokoliv protiprávního jednání mimo Parlament, nadále má výrazně privilegovanější postavení než běžný občan. Pokud zákon nestanoví jinak, namísto přestupkové odpovědnosti podléhá opět jen disciplinární pravomoci komory (čl. 27 odst. 3 Ústavy). A trestněprávní odpovědnost lze po dobu výkonu mandátu vyvodit pouze se souhlasem příslušné komory (čl. 27 odst. 4 a 5 Ústavy), což je i nynější případ Okamury.
V těchto případech již nejde o slovní projevy zákonodárců při projednávání legislativy na půdě Parlamentu, ale o běžný občanský život. Lze se proto domnívat, že komora by měla vydat každého svého člena, jehož jednání naplňuje skutkový obsah, který jinak zahájení trestního stíhání odůvodňuje. Jinými slovy, pro které by bylo vůči člověku bez imunity obvykle stíhání zahájeno.
Ve vlastním hodnocení daného jednání by měli být politici zdrženliví, neb jim k tomu chybí potřebná kvalifikace. Pro posouzení trestněprávního jednání opravdu není důležité, co si o něm myslí Alena Schillerová. Od toho jsou zde orgány činné v trestním řízení. A nelze zapomenout, že souhlas komory s vydáním není žádným odsouzením, ale pouze nutnou podmínkou, aby se trestní řízení vůbec mohlo zahájit.
Nejsem specialistou na trestní právo, tím méně pak na trestné činy na úseku na úseku rasismu či xenofobie. Okamurova kampaň pro mě byla z lidského hlediska ohavná, podobně jako ostatní politika SPD založená na neutralizaci objektivity, rozumu, vzdělání a morálky, ale její případný trestněprávní rozměr nechť posoudí orgány k tomu kompetentní. Z mého pohledu je klíčové, aby takové posouzení provést mohly (tj. Sněmovna Okamuru ke stíhání vydala) a aby rozhodovaly stejným způsobem, jako by tomu bylo za stejné jednání u kteréhokoliv běžného občana.
Nepřekvapí, že Okamura se snaží celý případ prezentovat jako politickou objednávku současné vlády, a dle jeho slov mu nikdo nezabrání říkat pravdu. V tom mu nikdo nebrání. Jeho billboardová kampaň však ničím takovým nebyla. Sama o sobě nepřinesla jediný argument či dokonce návrh řešení. Jediným cílem bylo oslovit voliče vyvoláním strachu a paušalizující rasové nenávisti na základě sugestivních fotografií. Rozhodně není problém otevřeně hovořit o kriminalitě migrantů či osob s kořeny v zemích třetího světa včetně dětí a nekompromisním boji proti ní. Problémem jsou kulisy, které k tomu Okamura zvolil.
V neposlední řadě je nutné se zamyslet nad tím, o čem vypovídá trestní stíhání politiků. Z těch největších kauz za posledních 15 let především David Rath, Petr Nečas, Andrej Babiš či Dominik Feri, a nepočítaně různých dalších typu Faltýnkův diář či Dozimetr. Nyní možná přibude Okamura.
Zákonodárci jsou lidé jako všichni ostatní, a proto i oni mohou páchat trestné činy. A jako všichni ostatní by za ně proto měli být v souladu se zákonem odpovědní. Demokratický právní stát je imanentně spojený s rovností před zákonem, tj. vládě práva bez ohledu na společenské postavení jeho adresátů. U nás si v tomto ohledu nemůžeme stěžovat. Příkladem může být stíhání Petra Nečase či Andreje Babiše v době jejich premiérského mandátu, anebo odsouzení exposlance Dominika Feriho coby významného představitele nynější vládní strany.
Kritika údajného „prorůstání trestního práva do politiky“ je proto tak nesmyslná, jak jen nějaký výrok může být. Objektem trestního práva je lidské chování. Trestní právo tedy působí všude tam, kde působí lidé. Politiku pochopitelně nevyjímaje. Nemusí tedy „nikam prorůstat“, neboť je přirozenou součástí požadavku zákonnosti jejího výkonu, stejně jako veškerých ostatních lidských aktivit.
Opačný přístup by znamenal stavět politiku a politiky nad zákon, což by byl návrat ke středověkým monarchiím či příklon k recentním diktaturám s všemocnými pány a bezmocnými kmány. Anebo si snad někdo umí představit, jak ruská policie odvádí Vladimira Putina s jeho nohsledy za trestný čin rozpoutání vojenské agrese? A jistě nepřekvapí, že u nás je dlouhodobě jedním z největších kritiků údajné „kriminalizace politiky“ Václav Klaus. Kdo jiný.
Vymezení hranic trestněprávní odpovědnosti politiků za verbální trestné činy může pomoci, aby úroveň politických výroků neklesala donekonečna. Nicméně vězeňská služba za nás problém jménem Tomio nevyřeší. Tomiové v politice existují, protože je po nich (nejen) u nás bohužel společenská poptávka. Odejde Okamura, nastoupí Kobza, Macinka či Rajchl. A po nich další.
Pohrdání morálkou, rozumem a pravdou vlastní naší antiliberální scéně proto musí většinová společnost vytěsnit opět na společenskou periferii, kde je jeho místo. A až se to podaří, odeberou se tam i jeho apoštolové. I se svými billboardy.
