Článek
Sedím v brněnské restauraci, kde je menu napsané křídou a minulost tu zůstává viset ve vzduchu spolu s vůní svíčkové.
V takových podnicích se nemluví nahlas – rozhovory se zde odposlouchávají. Ne úmyslně, ale samy se vám nalepí na uši, podobně jako tatarka na vepřová křídla.
U vedlejšího stolu sedí pán tak kolem sedmdesátky a paní o pět let starší.
Nejsou to lidé hluční, jako lidé z Prahy. Právě naopak. Mluví jihomoravsky tiše, pomalu, s onou zvláštní jistotou lidí, kteří už vědí, že svět se nezbláznil dnes, ale už několikrát předtím – a vždycky to přežil.
„Tak co, jak proběhly svátky, všechno v klidu?“ ptá se pán hlasem, který pamatuje drátový rozhlas.
„Bylo to krásné,“ odpoví paní. „Víš, jak jsem ti minule říkala, že mladí z Venezuely přiletí až třiadvacátého? Tak nakonec sehnali letenky do Frankfurtu a přiletěli už jednadvacátého.“
Zpozorním. Frankfurt. Venezuela. Brno. Svět je najednou malý jako knedlík.
„A druhý den jeli s nějakými známými do Itáie na hory,“ pokračuje paní. „Holky ale nechtěly, tak zůstaly se mnou. Vařily jsme spolu perník.“
To je okamžik, kdy by se měl zjevně zhroutit civilizační řád, ale nestane se nic. Perník stojí, hory stojí, Frankfurt stojí. Jen svět se lehce pootočí.
„No vidíš,“ konstatuje pán, „a ty jsi měla strach, že budou vymetat kluby a diskotéky s LGBT.“
Tahle zkratka zazní s takovou samozřejmostí, jako když se dřív říkalo JZD. Časy se mění, zkratky zůstávají.
Tepláková souprava, tradice dej si doleva
„Všechno bylo v pořádku,“ mávne paní rukou. „Jen si představ, že na Štědrovečerní večeři si obě oblékly tepláky. Navíc naruby. Podle jakéhosi trendu na TikToku! “
Ticho. V tom tichu slyším, jak někde v dálce pláče vycházková sukně.
„Já jsem v tom odmítala chodit před šedesáti lety mimo tělocvik kamkoliv jinam,“ dodá paní s tónem, který by rozleptal i kevlar, „a dnes se to bere za slavnostní oblečení!“
„No ale dnes ty tepláky vypadají trochu jinak než ty naše tehdy,“ snaží se pán o smír. Je to hlas muže, který ví, že boj s tepláky je prohraný, ale důstojnost je třeba zachovat alespoň v teoretické rovině.
Paní přikývne. „No… to jo. A co ty? Co jsi dostal?“
Pán se narovná. To je chvíle inventury. Vánoce jako seznam položek.
„Kravatu,“ začne. „Sebrané spisy Petra Fialy, klobásky, borovičku a Lego pro seniory.“
Lego pro seniory. To je okamžik, kdy si uvědomím, že budoucnost přišla potichu a bez varování. Kostičky, které jsme kdysi šlapali bosí v dětském pokoji, se vrátily jako rehabilitační pomůcka.
„Tak to byly hezké Vánoce i u vás,“ uzavře paní spokojeně.
„Jo, byly,“ přikývne pán. Odmlčí se, zamyslí, zamračí. „Počkat… to nebyly Velikonoce?“
Závěrem
A v té větě je obsaženo všechno. Čas, který se rozpadl na svátky bez data.
Svět, kde Venezuela peče perník v Brně, tepláky slaví vítězství nad sakem a Lego už není hračka, ale strategie přežití.
Dojím polévku a říkám si, že jestli má lidstvo šanci, tak právě tady.
Anebo ne?
Jaké Vánoce jste měli Vy? Pište nám do komentářů.
