Článek
Litovat pádu venezuelského prezidenta Nicoláse Madura není proč. Ne proto, že by byl prvním vládcem, který zklamal očekávání lidu – ale proto, že málokdo dokázal tak důsledně proměnit stát s největšími zásobami ropy na světě v učebnicový příklad, jak se to nemá dělat. Ambiciózní řidič autobusu, který se vyšplhal až na vrchol moci, totiž vzal venezuelské bohatství a udělal z něj… záchod. Doslova.
Zlaté toalety v jeho vile nejsou jen bulvární perličkou. Jsou politickým symbolem. Když lidé stojí fronty na mouku, režim si sedá na zlato. Když ekonomika kolabuje, elity splachují. A když stát přestane fungovat, aspoň koupelna se musí lesknout. Prioritizace veřejných politik v jedné keramické zkratce.
Donald Trump k tomu prý trefně zavtipkoval: když se u Madurů rozbije toaleta – volají instalatéra, nebo zlatníka? Použil přitom slovo „hajzl“, které se údajně naučil od jedné ze svých bývalých manželek. Což je na celé věci možná to nejméně absurdní. Vulgarismus se totiž k venezuelskému režimu hodí víc než diplomatický slovník.
Madurova vláda nebyla tragédií jednoho muže, ale karikaturou moci bez odpovědnosti. Socialismus pro lid, luxus pro vyvolené. Revoluční rétorika nahoře, rozpad státu dole. A uprostřed zlatý záchod – poslední pevný bod systému.
Takže ne, není proč litovat. Dějiny jsou plné padlých vládců, ale jen někteří po sobě zanechají tak výmluvný pomník. Venezuelský lid možná neměl chleba, ale jeho prezident měl alespoň jistotu, že i když všechno ostatní padá, na záchodě sedí pevně. A hlavně – ve zlatě.
