Článek
Ne takový ten, co by si zasloužil jméno a místo v rodokmenu, ale jemný, decentní, takřka filosofický. Hezky upravený.
Učitel si ho všiml až při třetí hodině. Ne že by se soustředil na obličejový porost studentek systematicky, ale pedagogické oko je cvičené: vidí chybu v diktátu na deset metrů, slyší šepot přes tři lavice a občas zaznamená i drobné antropologické zvláštnosti.
A tak, veden moderními zásadami respektující komunikace, pronesl větu, která měla svět učinit lepším místem:
„Terezo, cením si vaší vousové autenticity. Je hezké, že se nebojíte být sama sebou.“
Měla to být pochvala. Čistá, ekologická, bez chemie. Starý učitel, který pamatoval ještě Havla na Hradě, ji vyslovil klidným hlasem, bez ironie, bez škubnutí koutku.
V duchu si dokonce gratuloval, jak daleko jsme to v pedagogice dotáhli: kdysi se káraly minisukně, dnes se oceňuje odvaha být přirozená.
Ve třídě nastalo ticho. Takové to ticho, které se nepíše do třídnice, ale pamatuje se navždy.
Studentka zvedla hlavu. Pohled měla chladný, přesný, skoro forenzní.
„Jak to myslíte?“ zeptala se.
Učitel ucítil lehké znepokojení. Vysvětlovat pochvalu je vždycky risk.
„No… že každý máme něco, čím jsme jedineční,“ zkusil to.
„Mluvíte o mém kníru?“ zaznělo ostře.
V tu chvíli učitel pochopil, že vstoupil na minové pole, kde nejsou mapy, jen pozdější vysvětlení vedení školy. Pokusil se couvnout.
„O vaší osobnosti,“ řekl rychle. „O vnitřní síle.“
„Takže mi říkáte, že jsem vousatá?“ uzavřela studentka debatu tónem, který by zastavil i rychlík.
Následovala stížnost. Oficiální. S veškerým emocionálním servisem. Studentka se cítila dotčena, zneviditelněna, zredukována na chlupy.
Učitel se cítil starý, unavený a náhle si nebyl jistý ani vlastním obočím.
Poučení? Chválit ano. Respektovat také. Ale nikdy, opravdu nikdy nechvalte nic, co má vousy.
V dnešní době totiž platí, že knír není jen knír. A u žen to platí obzvláště.
