Článek
Paní Karolína, sedmatřicetiletá dvounohá knihovnice z Brna city, patřila k lidem, kteří měli svůj život pečlivě seřazený jako knihy v regálu. Ráno práce, odpoledne taky práce , večer kniha nebo procházka. Žádná velká dobrodružství, žádné dramatické zvraty.
Aspoň do onoho deštivého podzimního večera.
Venku se snášela hustá mlha a kapky deště bubnovaly do oken malé kavárny schované v jedné z bočních uliček historického centra. Karolína tam zašla jen proto, aby se schovala před nepřízní počasí. Netušila, že právě tam potká ne fyzickou osobu ale skutečného člověka, který jí obrátí život (i kalHOTky) opravdu vzhůru nohama.
Tomáš již nebyl věru žádný mladík, byl skoro o dva roky starší než ona. Na první pohled nijak výstřední muž. Měl však něco, co Karolínu okamžitě zaujalo. Klid. Sebejistotu. A zvláštní pohled, jako by věděl něco, co ostatní lidé netušili.
Seděli spolu několik hodin.
Nejprve mluvili o knihách. Potom o cestování, i když oba skoro nikam nejezdili, jelikož je nebavili řvoucí caparti ve vlacích a letadlech. Nakonec o životě.
Když se rozcházeli, oba věděli, že to nebylo jejich poslední setkání.
A skutečně nebylo.
Během několika týdnů se z náhodných schůzek stala pravidelná setkání, která se protáhla někdy až do rána. Procházeli se večerním Brnem, posedávali v kavárnách, objevovali zapomenutá zákoutí města.
Karolínka měla pocit, že konečně našla člověka, před kterým nemusí nic předstírat.
Ne všichni však sdíleli její nadšení.
„Je nějaký divný,“ říkala její kolegyně Bc. Hilda Okoralá Dis. z knihovny.
„Moc tajemný,“ přidávala se kamarádka Adriana (přáteli zvaná Agriana pro svůj venkovský pardubický původ i půvab).
„Co o něm vlastně víš?“ ptala se jí zesnulá matka ve snech.
Karolína však podobné řeči rázně (avšak nehystericky) odmítala. Byla šťastná a nehodlala si své štěstí nechat pokazit. Pak se ale začaly dít zvláštní věci.
Nejdříve si všimla jen drobností.
Při jedné večerní procházce kolem Petrova zahlédla za rohem muže v černém kabátu. Když se otočila podruhé, zmizel.
O týden později seděli s Tomášem v kavárně. Za oknem stál stejný muž.
Nebo alespoň někdo velmi podobný.
Když vyběhla ven, ulice byla prázdná.
„Možná si to jen namlouváš,“ usmál se Tomáš.
Jenže Karolína měla stále silnější pocit, že je někdo sleduje.
Jednoho dne našla ve schránce obálku bez odesílatele.
Uvnitř byla jediná věta:
Nevěřte všemu, co vám Tomáš říká.
Srdce se jí rozbušilo. Kdo dopis poslal?
A proč? Večer ukázala zprávu Tomášovi.
Ten překvapivě neznejistěl.
Naopak.
Povzdechl si, jako by něco podobného očekával.
„Asi je čas, abych ti něco řekl,“ pronesl tiše.
Karolína čekala cokoli.
Že je ženatý.
Že má dluhy.
Že skrývá nějaké tajemství.
Pravda však byla mnohem prozaičtější.
Tomáš byl autorem úspěšných detektivních románů, které vydával pod pseudonymem Svatopluk Zlá tužka.
Jeho předposlední kniha se stala bestsellerem a zároveň vyvolala spor s bývalým obchodním partnerem Daliborem Procházkou Hudrovadlem (dále též jen D.P.H.), jenž se mylně domníval, že byl v románu vykreslen jako záporná postava. Jako úředník finančního úřadu, který uvažuje o vstupu do Nové Lidové strany a dokáže spořádat 4 kebaby v liché pondělí.
Onen muž začal Tomáše sledovat a zasílat mu anonymní výhrůžky.
„Nechtěl jsem tě do toho zatahovat,“ řekl Tomáš.
Karolína chvíli mlčela.
Pak se rozesmála. Ergo literární kladívko vážně ne proto, že by situace byla směšná.
Ale protože si uvědomila, jaké příběhy si ve své hlavě sama vytvořila.
Spiknutí. Tajné služby. Dvojí identita.
Přitom šlo o uraženého člověka, který neuměl přijmout kritiku.
Celá záležitost se nakonec vyřešila. Policie zjistila, kdo anonymní dopisy a emaily ( o těch jsme ani nemluvili, abychom čtenáře nezdržovali) posílal, a obtěžování ihned skončilo.
Karolína si z celé události odnesla jedno důležité ponaučení.
Život bývá mnohdy zajímavější než romány, které si půjčujeme u ní ve veřejné (městem dotované a viditelnými psy počůrané) knihovně.
A někdy stačí vejít do správné kavárny ve správný čas, aby se začal psát příběh, který by člověk sám nikdy nevymyslel.
Když dnes prochází večerním Brnem po boku Tomáše či jeho bratra Rudy (ano pozorné čtenářky, rýsuje se nám zde milostný trojúhelník jako z TV Barrandov), občas si na ten první deštivý večer vzpomene.
A pokaždé se pousměje.
Protože ví, že ty nejlepší kapitoly života bývají ty, které jsme vůbec neplánovali napsat.
