Článek
Ten článek paní Pavlíčkové , to je taková jízda, že by si zasloužil vlastní dálniční známku!
Transport trpaslíka do Prahy zní skoro jako tajná mise – něco mezi pašováním vzácných artefaktů a road movie, kde místo gangsterů řešíte, jestli trpaslík přežije jízdu v kufru.
„Na bitte! Echt čechiše bír! Ajn litr, cvaj litr. Becher ist gloglo. Krystl? Ja ja. Echt! Und hír ist voplatky. Ham! Marijánky, frštéhen? Můj milej zlatej německej! Jen tu máru pusť, ty seš ale strašidlo v tom vašem kroji nebo co to je za hrůzu, vet? Íčko se smíješ, hahahaha, ja ja! Na ja! Tuta cíkareta je gutn tág!“ - A ta němčina? To je kapitola sama o sobě! „Cimrfraj, vekslštube a Marboro“ – to už není jen jazyková ekvilibristika, ale regulérní slovní parkúr.
Jestli takhle vypadala komunikace s německými sousedy, tak se vůbec nedivím, že občas nechápali, co po nich vlastně chceme. Ale na druhou stranu, „vekslstube“ je slovo, které by se mělo vrátit do aktivní slovní zásoby – skvěle vystihuje celý ten divoký devadesátkový duch.
Ať už ten trpaslík nakonec dorazil do Prahy v celku, nebo ne, jedno je jisté – kdyby mohl mluvit, asi by taky měl co vyprávět.
Paní Pavlíčkové děkuji za další naprosto skvostný příběh! Pište dále!
