Článek
Švýcarsko je země, kde všechno funguje. Vlaky přijíždějí přesně, sýry zrají podle harmonogramu, bankovní tajemství mlčí s důsledností hrobu. A i krávy mají pocit, že jejich zvoneček je certifikovaný podle normy ISO.
A právě proto je s podivem, jak málo velkých spisovatelů a básníků tahle alpská dokonalost světu dala.
Ano, je tu Friedrich Dürrenmatt. Ten se zřejmě narodil v okamžiku, kdy se švýcarský systém na chvíli zadýchal, hodinky se o vteřinu zpozdily a někdo si dovolil pochybovat o smyslu řádu. Dürrenmatt psal o vině, náhodě a absurditě moci – zkrátka o věcech, které se v zemi precizně posekaných luk vyskytují jen výjimečně, a proto ho musely fascinovat.
Jinak ale nic. Žádní prokletí básníci, žádní hladoví romanopisci v podnájmech, žádné kavárny plné dýmu, dluhů a existenciálního zoufalství. Ve Švýcarsku totiž existenciální krize končí nejpozději v 16:30, kdy se zavírají úřady. A zoufalství? To se řeší referendem.
Možná za to opravdu může fakt, že Švýcarsko není v Evropské unii. Není vystaveno nekonečným kulturním grantům, projektům „Literatura jako dialog mezi regiony“ a konferencím o tom, zda je sonet dostatečně inkluzivní.
Ergo kladívko, bez bruselských směrnic se tam literatura nechává na pospas trhu – a ten, jak známo, dává přednost hodinkám, čokoládě a diskrétním bankám před básnickými sbírkami.
Závěrem
Navíc: o čem by tam vlastně psali? O korupci? Ta je nudná, protože je legální. O chaosu? Ten přijíždí s minutovým zpožděním a omluvou. O utrpení? To je pojištěné. Tragédie se tam těžko rodí, když i laviny padají podle statistických modelů.
Švýcarsko tak zůstává zemí, kde se největší drama odehraje tehdy, když vlak přijede o tři minuty pozdě. A z toho román neuděláte. Na to potřebujete aspoň trochu nepořádku. Ideálně evropského.
Sečteno - ve Švýcarsku nenajdete žádného Havla, Hrabala, Čapka (ani jeho bratra), Palackého dokonce ani Tučkovou nebo Tomeše. Mají se od nás ještě hodně, co učit.
