Článek
Když se otevřely hranice, najednou se všude vyrojila spousta obskurních podniků a neméně šílených podnikavců. Půvabné a malebné příhraniční vísky se snad během pěti minut proměnily na lunapark, jinak se to nazvat nedá. Příjezdové cesty z Německa byly obsypány blikajícími neony, které hlásaly, že právě zde a nyní lze ukojit jakoukoliv rozkoš v nově založených „penzionech“, jak zněl líbezný opis zcela prostého českého bordelu. Prodáváním dosud nedotčený český lid se vrhl na „přespouliční“ prodej všeho, co bylo možno i nemožno střelit německým zvědavým občanům.
Tady u našich hranic se prodávaly naprosté blbosti: od hub, borůvek nebo moštu až po chodské kroje, pletené rukavice, boty, chodskou keramiku, obrázky, veteš z půdy, Becherovku, cigarety, porcelán, na co si jen vzpomenete. Stánky nesly hrdá a neumělou rukou vyvedená označení: „Český porculán, Bohémia kristl, Čechiše bír, Malbóro“, dále byly všude samé směnárny, kde se vekslštůbovaly marky za koruny, a hlavně obligátní šipky s výstražným Címrfráj! Onomu trendu poskytování volných pokojů německým hostům propadla i moje babička, která milovala peníze. „Dyk mám nahoře na půnebí dvě sencí (místnosti) k ničemuž nic, tak prošpa ne!“ nadchl ji nový plán natolik, že si běžela do obchodu koupit zvláštní sešit na případné výdělky jako Hujer na sběr.
Jenže jí to naštěstí jiná bába vymluvila. „Manko, neblbni! Růža měla jednou dva Němce a jen chlastali pivo a Bechera. A celý jí to tam poblili!“ Tak to ne! zarazila se babička, schovala zvláštní sešit, nápad na Zimmer frei zavrhla, protože ještě víc než peníze milovala svůj rodinný domek. Ale přece jen se realizovala - její podnikavá kamarádka si v naší obci, která leží přímo u hranic, založila stánek. Byla to stará umakartová bouda, kterou dostala od nějakého opilce za stovku, nechala ji traktorem přetáhnout na svou zahradu, zbourala dva bloky z plotu, do boudy umístila Becherovku, kartony Marlborek, lahvové pivo a lázeňské oplatky.
Dále tam byla instalována moje babička coby prodavačka na odbyt jdoucího zboží. Bylo jí úplně jedno, že neumí německy. „Šak my se domluvíme, vet,“ smála se v předtuše bohatých fenikových dýšek od natěšených Němců, kteří ale opravdu jako postřelení skupovali vše, co mělo v názvu ono Bohemia. Já to dodnes nechápu. Stejně jako Češi byli lační po všem západním, Němci zase po všem českém. Jezdili se sem dívat jako do skanzenu (což se jim nedivím) a milostivě upustit nějakou tu máru, protože Češi vždy byli, jsou a budou na prachy. Což uznejte, je to tak.
Po prvním dnu byl stánek zcela vybílen a užaslá babička spínala ruce: „Takovyjch peněz!“ třeštila oči na onu majitelku, která si prostě „jen tak“ na své zahradě založila výdělečný podnik a nikoho nezajímalo, jestli má nějaké povolení (časem ho samozřejmě získala). Paní podnikatelka dala babičce první výplatu v „tvrdyjch“ a jela pro zboží. A takhle tam ty dvě prodávaly. Babička byla se svou němčinou jako Škopková, když jeli nakupovat počítač do Mnichova:
„Na bitte! Echt čechiše bír! Ajn litr, cvaj litr. Becher ist gloglo. Krystl? Ja ja. Echt! Und hír ist voplatky. Ham! Marijánky, frštéhen? Můj milej zlatej německej! Jen tu máru pusť, ty seš ale strašidlo v tom vašem kroji nebo co to je za hrůzu, vet? Íčko se smíješ, hahahaha, ja ja! Na ja! Tuta cíkareta je gutn tág!“ smála se na Bavoráka v kožených kalhotách s padacím mostem a štětkou za kloboukem, co si mnul ten jejich typický knírek a přebíral se v nadité peněžence. Pak babičku napadlo, jak to celé ještě vylepšit. V hlavní roli jsem byla já a chodský kroj. „Peťa pude semnou prodávat!“ zahlásila rodičům, kteří na tom neshledávali vůbec nic špatného, naopak! „Ať se holka činí, to je dobrej nápad!“ řekli si.
Mně bylo asi 11-12 let, byla jsem takové hubené nohaté vyžle, leč v kroji vypadá prostě každá holka dobře. To je výhoda kroje i pro starší a pokročilé věkové kategorie! Navlékla mě do „rukávců“, což jsou naškrobené bílé obrovské rukávy, které končí až u uší, kandůš, fěrtoušek, a místo abych zalezla do stánku a brigádničila, vystrčila mě před budku jako vnadidlo. Jojo, babička měla vyloženě obchodního ducha! Mercedesy a bavoráky zastavovaly u roztomilé (no!) okrojované holčičky, Němci se chtěli fotit: „Foto hír? Vífíl márk? Co? To je vénig!“ stala se babička hotovou kuplířkou, zatímco já se styděla.
Rodiče si mysleli, kterak se otáčím za pultem, myslel si to i děda, který s tchyní svého syna také nevycházel, ale byl rád, že se vnučka o prázdninách naučí pracovat. Myslel si to do chvíle, než ve svém modrém Favoritu projížděl naší vesnicí nahoru do jejich vsi. Já to vidím jako dnes. „Hele, děda!“ zamávala jsem mu, když jsem poznala auto. Dědeček pěkně zpomalil, chtěl si prohlédnout Petrušku, jak hbitě směňuje tovar za peníz, dokonce už měl vztyčenou ruku ve svém typickém pozdravu - salutoval (byl to plukovník), ale když spatřil onu děsivou scenérii, ruka mu uvízla na půl cesty ke spánku, Favorit se začal motat ze strany na stranu jako ožralý čmelák, až se čumákem zapíchl do krajnice.
Děda vylétl z vozu a zíral na svou tehdy jedinou vnučku, která stála v kroji ve skupině německých mužů středního věku. Dva ji objímali kolem pasu a babička s vystrčeným pozadím směr hlavní silnice v předklonu třímala fotoaparát a fotila. „MANKO!!!“ zařval děda jako na buzerplace, rozběhl se riskantně přes vozovku, prokličkoval mezi troubícími auty a přiběhl na místo činu. „Ahoj dědo! Já se fotím!“ chlubila jsem se. „Josef… To si hodnyj, vet…“ mumlala babička, vrátila breptajícím chlapům foťák a postavila se k němu čelem.
Děda měl obličej tak zrůzněný vztekem, že jsem to ještě nikdy neviděla, vzal mě za rukáv rukávců, tiskl k sobě jako malou nebohou nevěstku a začal babičce snad z centimetrové vzdálenosti mávat ukazováčkem před obličejem: „Co to vyvádíš??? Nestydíš se!“ řval nepříčetně. Uměl perfektně (jako opravdu perfektně) německy, takže nic nechápajícím „úchylákům“ strašlivě sprostě vynadal, zrubal je jako vítr pastoušku a na babičku ještě zahromoval: „Babo jedna! Voblíkni se do kroje sama, třeba si tě někdo vyfotí jako pravou chodskou starou blbou…“ nedokončil, protože jsem začala tiše natahovat.
Sbalil mě, hodil do auta a tím skončila moje slavná prodávací éra. My jsme byli skutečně rodinka jak ze žurnálu! Záměrně jsem ve výčtu všech těch výše jmenovaných címrfrajů a becherů vynechala trpaslíky. Pamatujete na to? Co to bylo za hrůznou módu? Zčistajasna se u hranic začaly objevovat stánky, před kterými stáli v řadě vyrovnaní sádroví trpaslíci všech velikostí a barev. Byli tak neskutečně hnusní, že na ně fakt byla radost pohledět! Nikdy jsem plně nepochopila, jak si tuto hrůznost může někdo dobrovolně instalovat do zahrady, ale proti gustu…
Pokud vypadá nějak k světu, proč ne. Jenže tito sádroví pidimužíci z pohraničí byli zcela evidentně vyráběni a barveni uprchlíkem z psychiatrické léčebny, jinak se to nedá vysvětlit! A s trpaslíkem souvisí i šílená cesta, kterou jsme museli absolvovat. To byla tehdy hrůza hrůz! Táta nikdy nikomu nic neodmítl, byl přátelský a ochotný, a pak to takhle dopadalo!!!
Jednoho dne totiž u nás v pražském bytě zazvonil strejda, povoláním pilot. Je to zvláštní, táta znal skutečně hodně poměrně známých a veřejně činných lidí, kteří k nám chodili na návštěvy, já je ale všechny měla za strejdy a tety, pochopila jsem až po letech, že byli často ve zprávách nebo v novinách. Tátu a mámu měli všichni rádi, byla s nimi legrace, a také všichni věděli, že jezdíme každý víkend k babičce kousíček od hranice. „Ty, Pavle,“ napil se strejda Pilot z nabídnuté odlivky domácí slivovice: „Tak jsme si s Dášou pořídili tu zahrádku,“ rozplýval se, protože o zakoupení kusu vlastní půdy s chatičkou mlel už dobrých dvacet let.
„Tak tam mám jezírko. Je tam ohniště, uděláme buřty. A taky to bárbekjů!“ Světák. Připomínal mi pana Smoljaka ve filmu na Samotě u lesa, určitě měl i čápa (von je sice impregnovanej, ale vlhko mu škodí) a záchod na mouku dvounulku. „Ale proč jsem tady. Vy pojedete zítra zase k těm Domažlicím, potřebuju trpaslíka.“ „Cože to?“ otázal se táta v domnění, že se přeslechl. „Sádrovýho. Jak jsou teď u Folmavy ty stánky. Já se tam nedostanu, mám plno práce!“
Jasně! On byl totiž strejda Pilot nesmírně šetřivý, takže by neprojel benzín pro trpaslíka! Rodinný přítel Harpagon se dokonce vytasil s plánkem rozměrů budoucího sádrového obyvatele jeho apartní zahrádky. „Vezmi prostě toho největšího, co tam budou mít,“ blábolil pak rozevlátě nad slivovicí a neméně rozevlátý táta ho plácal do ramen: „Jasněěě! To se nějak… udělá…“ dohodli se. Druhý den už zcela střízlivý táta nastartoval našeho Píďu, což byla šedá Škoda Rapid, tátův mazlíček a miláček, a čekala nás jako vždy cesta k babičce. Tentokráte ale bylo vše vyšperkováno o akci trpaslík.
Táta se v sobotu ráno sebral a opustil babiččin domek, aby se vydal na Folmavu obhlédnout sádrová monstra a najít pro strejdu Pilota toho jeho vyvoleného Šmudlu. „Já nevěřil svejm očím!“ líčil pak zděšeně mámě, „To je něco strašnýho! Já se tam normálně bál! Kdybys ty vobludy viděla! To jsou monstra…“ vrtěl hlavou. Vrátil se bez trpaslíka, protože měl strachy sevřený zadek a musel ze shromáždění sádrových sériových vrahů uprchnout. V neděli ráno tedy jela máma s ním. Byli tam dlouho a dlouho, až babička nervózně vyhlížela jak ježibaba z Mrazíka z oken - zřejmě si myslela, že zeť naložil její dceru do auta, využil uvolněné hranice a foukli spolu směr Mnichov. „To by tě tu ale nenecháli, vet… To se muší vrátit…“ kontrolovala mě pořád, jestli jsem na místě, až mi způsobila nervový otřes.
Konečně se vrátili. „Zatracená práce, já se na to vykašlu, to je kauf!“ řval táta od auta, zatímco máma se strašně smála. „Kde máte trpaslíka?“ otázala jsem se. „Už jede,“ mávl rukou otec. Maminka vysvětlovala, že zakoupený Kejchal si veze svůj sádrový zadek v dodávce, protože prodavač těchto hrůz byl shodou okolností ze stejné vsi a jel domů na oběd. „Tůt!“ vynořil se bílý otřískaný trambus, na jehož korbě se tyčilo něco, co se neodvážím dodnes popsat. Trpaslík byl obrovský, barevný tak, až se měnil před očima v různé fleky, které náhodnému divákovi musely připomínat skvrny z Rorschachova testu. Já myslím, že výrobce tohoto monstra byl případem pro psychiatra tak jako tak, i bez testu!
V rozšklebené tváři (což měl být úsměv) seděl červený nos, oči trpaslíka se rozjížděly na obě strany, přičemž levé bylo asi o deset čísel níž než pravé, čímž mu propůjčilo potměšilý výraz. To nebyl trpaslík, to byl vrah malejch dětí! Já jen čekala, kdy ožije, vezme do růžových ručiček břitvu, a všechny nás podřízne! A tuhle příšeru jsme měli vézt autem do Prahy! „Ježišikriste, fůůůj!“ uplivla si i babička. Táta klel tak sprostě, že musel poodejít, ale i tak jsem vyslechla, co všechno se strejdou Pilotem provede. Nastala chvíle odjezdu. A jak chcete vtěsnat ne/trpaslíka do třídveřáku, který neměl ani kouli pro káru? Tuším, že ani zahrádka se na střechu dát nedala. Trpaslík se navíc nedal nijak ohnout, byl zcela neskladný.
Táta to zkoušel. Pidimužíka strkal přes sklopené sedačky dozadu - nic. Do kufru? Ani náhodou. Monstrózní hlava s jasně červenou vysokou čepicí koukala ven jako takový ten hnusný šašek, co na vás vyskočí z krabičky. Zpocený táta už se nijak nekrotil, nadával nahlas, navíc začali radit kolemjdoucí, což měl nejradši - styděl se. Už už to vypadalo, že trpaslík se stane babiččiným novým podnájemníkem (konečně by se dočkala svého Címrfráje!), protože reálně hrozilo, že ho tam prostě budeme muset nechat. „Ježiš, tý bych to přál,“ ucedil táta, když máma přemlouvala babi: „Tak si ho schovej aspoň do kotelny…“ „Nikdýž! Takovou potvoru hnusnou! Dyť to v noci příde člověka zamordovát! Fuj!“ ječela. „Kéž by…“ foukl táta. „Do auta. Obě dozadu,“ pobídl nás, protože našel řešení.
Vtěsnaly jsme se s mámou dozadu, táta odšoupl přední sedačku co nejdál a ještě ji sklopil na moje nohy. A zabijáckého Brumlu na milimetr přesně našteloval vedle sebe. Ksichtem dopředu. Bylo to něco příšerného. Spolujezdec z pekla prvních pár kilometrů civěl před sebe, táta nervózně řídil a po očku nevítaného stopaře pozoroval. „Já se bojím i mluvit,“ zašeptala máma. Všichni jsme byli zticha, protože představivost fungovala, chvílemi jsme fakt viděli, jak se jeho čepice začíná otáčet… Navíc si děsivého člena osádky vozu všímalo čím dál více řidičů v protijedoucích autech. Blikali na nás, troubili, gestikulovali, jeden pán na mostě ve Stodě, kde se jelo pomalu, zazmatkoval a málem naboural.
„Já TO vyhodím,“ ucedil táta suše. „Hele, za chvíli jsme na dálnici,“ pípla máma. V autě byla tma, protože objemné tělo trpaslíka stínilo úplně všechna okna. Na dálnici už to táta nesnesl. Šlápl na to. Píďa byl sice sporťák, ale i na něj to bylo moc. Nespokojeně hučel a ptal se svého pána: „Jako co blbneš? Dyť mě máš rád? Vozím vás přece bezpečně, teď na mě šlapeš, co jsem ti udělal? I to monstrum ti vezu… A to od tebe nebylo vůbec hezký, víš, jak se bojim?“ mumlal Píďa. Táta nedbal, ani nekouřil, nic, prostě chtěl být co nejrychleji v Praze. Protože to fakt nešlo se zdravým rozumem přežít.
„Doufám, že tam ten idiot čeká,“ ucedil tiše. „Proč šeptáš?“ šeptala máma. „Aby mě neslyšel,“ děl paranoidně táta a ukázal na trpaslíka. „Bude tam čekat, slíbil to!“ doufala i máma. Strejda Pilot byl domluvený, že v pět bude u našeho paneláku, aby si Doktora odvezl na zahrádku. „Jestli tam nebude, tak… Já už ho nechci vidět ani na vteřinu. Já mu ho dám a pak se ožeru…“ mrkl bojácně na černého pasažéra, který hrál všemi barvami, šíleně se usmíval a přísahám, mrkal na mě do zpětného zrcátka. „Uááááá!“ rozječela jsem se, protože když jsme dojeli do Prahy, v zatáčce se trpaslík naklopil a málem tátu zavalil. Kdybyste to viděli! My jsme ječeli všichni!
Přesto se nám povedlo dojet. Rapid se šílenou rychlostí vřítil na Dědinu, pneumatiky kvílely, v životě jsem tátu, který byl excelentní řidič, neviděla milované auto takhle „očesávat“. Zuřivě řadil a šlapal na plyn, až jsme přijeli k obrubníku a vylétli z vozu jak špunty ze šampáňa. Bestiální maniak Prófa zůstal sedět na svém místečku a potměšile na nás mrkal. „Šišimarjá, ten je klááásnej…“ šišlal strejda Pilot, který už spořádaně čekal se svým vozem s připojenou károu. Létal kolem Pídi, tleskal rukama, jódloval, byl to evidentní cvok, protože mít radost z takové obludy…
„Dášo! Ten je!“ křičel v nějakém rauši. Já vám nevím, ale může se někdo zbláznit před očima? Táta si to myslel, protože kamaráda zastavil a řekl mu: „Hele, dyť je strašnej… Tobě se to fakt líbí? My jsme cestou málem zešíleli…“ „Daško, foťák!“ cvakal trpaslíka v autě ze všech stran i úhlů. „No tak si toho zmetka vyndej, ať už je pryč!“ nakázal zblblému strýčkovi táta. „Jojojo, pomoz mi!“ „Ani náhodou! Toho já se nikdy ani nedotknu!“ „Zbláznil ses?“ hladil strejda sádrového vraha po čepičce něžně jako novorozence. „Já? Odvez si tu kreaturu!“ začali se tam hádat. Strejda to zřejmě s trpaslíky uměl, vyndal ho na první dobrou, s Dášou si ho nesli ke kárce, když v tom si jeho vyvoněná a načančaná madam zlomila podpatek, zavrávorala, zařvala, upadla a - pustila.
Pidimužík narazil sádrovou hlavou do tvrdého betonu obrubníku, jeho hnusný ksicht se roztřískal na dvacet kusů a kutálel se dolů z kopce, kde se postupně rozpadal a rozpadal, až z něj na konci silnice zbyla jen ručička, která výhružně trčela do prostoru. „Nééééééé!!!“ rozeřval se strejda. „A je to. Chachachachacha!!!“ smál se táta v předklonu jako Konopníková, když Škopková srazila doktora ze žebříku. „Všechno k ničemu, ale tomuhle jsem to přál. Je po něm!“ plácal se do stehen. Strejda smýkl Dášou k vozu a strašně jí nadával. „Hele! Koukej si to posbírat! A POHŘBÍT!“ nasadil tomu korunu táta.
Protože tohle monstrum v těle trpaslíka potřebovalo, aby jeho ostatky někdo spálil svatým ohněm a pochoval do posvěcené půdy! „A navrch železobeton,“ kýval táta, když sledoval, jak sbírají rozšmelcovanou sádru, nadávají a brečí. Máma ještě navrhovala, aby nechal kompletně vysvětit od kněze Píďu, zvláště jeho přední sedadlo, ale její návrh se nesetkal s velkým nadšením. Táta od té doby už nikdy nikomu nic nikam nevezl. A když viděl někde v zahradě trpaslíka, tak si uplivl.
A do smrti přísahal, že byl jeho sádrový spolujezdec živý a mrkl na něj!
Tak pozor na trpaslíky z pekla a marek chtivé babičky! Hezký den!
