Článek
Vlivný západočeský autor zároveň dovozuje, že již samotné předběžné opatření Ústavního soudu naznačuje sílu prezidentovy argumentace.
O moci slov a bezmoci nálepek
Když jsem četl text pana Pokorného, znovu jsem si uvědomil, jak snadno se dnes ve veřejném prostoru ztrácí to nejpodstatnější. Ne fakta. Ani paragrafy. Ale schopnost vést spor způsobem, který druhého člověka nezbavuje důstojnosti.
Žijeme v době, kdy se z politických protivníků stávají nepřátelé a z odlišných názorů údajné hrozby demokracii.
Ergo kladívko, každý spor je okamžitě označen za boj dobra se zlem, rozumu s hloupostí, pokroku s temnotou. Takové vidění světa je však, pane Pokorný, nebezpečné.
Demokracie totiž nestojí na tom, že jedna strana vlastní pravdu. Stojí na tom, že nikdo nevlastní pravdu úplně. Ani nemůže.
Nejde o selhání ústavního systému, Pokorný neblafujte!
Kompetenční spor mezi prezidentem a vládou není selháním ústavního systému. Je naopak důkazem, že tento systém funguje. Ústava přece počítá s tím, že různé instituce mohou mít odlišný výklad svých pravomocí. Právě proto existuje Ústavní soud. Jeho úkolem není potvrdit morální nadřazenost jedné strany, ale hledat právo tam, kde politika selhává.
Proto mě znepokojuje nejen výraz „ústavní puč“, který použil ministr Macinka, ale i tón článku pana Pokorného. Oba totiž v jistém smyslu podléhají stejné iluzi: že spor není třeba vést s respektem, protože protivník je natolik pomýlený, že si respekt nezaslouží.
In medias res: Demokracie však není zápas o to, kdo druhého více zesměšní. Není soutěží v morálním pohoršení. Je především kulturou zdrženlivosti. Schopností připustit, že i člověk, s nímž zásadně nesouhlasíme, může jednat v dobré víře.
Největší hrozbou pro svobodnou společnost nejsou jednotlivé kompetenční spory. Ty byly a budou. Skutečnou hrozbou je postupná ztráta důvěry v instituce a jazyk, kterým o nich mluvíme. Pokud každé rozhodnutí soudu oslavujeme jako triumf jedné politické strany a každé rozhodnutí proti nám označujeme za spiknutí, přestáváme budovat demokracii a začínáme budovat pouze další příkop.
Právní stát (Rule of Law) totiž nevzniká tím, že máme Ústavu. Vzniká tím, že jsme ochotni přijmout její pravidla i tehdy, když se nám výsledek nelíbí. Když se rozdávala tato schopnost vlivný právník R. Pokorný, žel, asi chyběl. Jenom nevíme zda úmyslně či nedbalostně. Kdo ví?
