Článek
Skutečnost, že ve sporu o účast na summitu NATO v Ankaře má ve srovnání s vládou silnější ústavněprávní pozici argumentace hlavy státu, není pro odbornou veřejnost ničím novým ani překvapivým. Sám jsem se tímto tématem zabýval již v tomto dubnovém článku.
Podobu konečného rozhodnutí Ústavního soudu o kompetenčním sporu prezidenta a vlády nemá smysl nyní předjímat. Obsah včerejšího předběžného opatření přijatého usnesením pléna Ústavního soudu je však dostatečně výmluvný přinejmenším v jednom bodě: pokud by argumentační pozice prezidenta neměla relevantní ústavní základ, Ústavní soud by předběžné opatření tohoto obsahu nikdy nevydal. Tím spíš, když k takovému aktu sahá jen ve zcela výjimečných případech.
Naši pozornosti by aktuálně neměla uniknout reakce „předběžně poražené“ strany kompetenčního sporu, kterou reprezentuje především ministr zahraničí Macinka.
Text Macinkova vyjádření přinesly včera Seznam Zprávy. A pro jeho bezprecedentní obsah bezesporu stojí za to rozebrat si jej po jednotlivých větách.
„Dovolte mi, abych se vyjádřil k pokusu o ústavní puč, který se včera rozehrál na Pražském hradě a dneska pokračuje v Brně,“ řekl úvodem Macinka.
Kompetenční žaloba je jedním z typů řízení před Ústavním soudem, konkrétně založeného v čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy. Pokud je takový postup v souladu se zákonem využit, z logiky věci se nemůže jednat o žádný ústavní puč, ale o standardní ústavní postup. Pokud tohle Macinka nechápe, zjevně doteď vůbec nepochopil, že demokratický právní stát není založen na „vládě vlády“ a její nadřazenosti nad zákonem, ale na vládě práva a všeobecné vázanosti právem. A o puč by se jednalo tehdy, pokud by některá z těchto zásad byla porušena.
„Já vnímám celou situaci tak, že prezident vyhlásil válku vládě a svými kroky také nekonečně rozeštval celou českou společnost. To podle mého názoru není úlohou prezidenta. To je spíše chování nějakého politického nájezdníka, který se snaží dobýt nějaké území,“ pokračuje Macinka.
Další příklad, že Macinkova slova nemají větší pravdivostní rozměr než náhodný generátor slov. Válku přece nevyhlásil prezident vládě, ale vláda, resp. ministr zahraničí, prezidentovi, a to za okázalého hřmění o extrémní kohabitaci přesně vystihující heslo, že čím prázdnější sud, tím víc duní.
Česká společnost pak byla rozeštvaná samozřejmě již dávno předtím. Její část se totiž rozhodla vydat nepochopitelnou cestou otevřeného bojkotu rozumu a morálky. To se mohutně projevilo nejprve při popírání existence covidu a poté při obdobně nesmyslném popírání zločinnosti ruské agrese, v obou případech mohutně podporovaných z Ruska. Právě tato část společnosti a jejich politiků kolem sebe vykopala hluboký příkop oddělující je od kritického myšlení, morálky a zásad fungování vzdělanostní společnosti.
Úlohou prezidenta je vykonávat svůj mandát v souladu se svými ústavními kompetencemi a právním řádem této země. Podání kompetenční žaloby ničím jiným než takovým jednáním není. Je-li někdo politickým nájezdníkem, pak ten, kdo se snaží vládu práva nahradit vládou síly jak můžeme sledovat u ministra Macinky.
„Petr Pavel bohužel svými kroky celou situaci velmi dramaticky vyeskaloval. Takže musím říct, že žádné uklidňování situace ani zahlazování sporu v tuto chvíli nepřipadají v úvahu,“ řekl dále ministr.
Aha. Prezident měl tedy mlčet a dobrovolně připustit protiústavní účelovou ingerenci vlády do svých pravomocí? Je chyba prezidenta, že spor řeší ústavní cestou předání k posouzení orgánem ochrany ústavnosti? Anebo je snad chyba prezidenta, že mu Ústavní soud dal „předběžně“ za pravdu? Ani teď není Macinkovi jasné, že v otázce zahlazování sporu je míček na jeho straně hřiště? A je Macinka opravdu tak směšně prázdný a nadutý že neuznává nic, co nekonvenuje jeho názorům?
„Nyní je již asi každému jasné, že lobbistická skupina lidí okolo Petra Pavla rozjela mnohem rozsáhlejší akci, která se určitě netýká pouze účasti na summitu NATO, ale která má za cíl násilně změnit ústavní zřízení a ústavní pořádky v České republice,“ uzavírá Macinka.
Násilně změnit? Macinka si patrně plete prezidentův tým s osazenstvem předvolebních autoritářských „konferencí“ o změně režimu za účasti řady politiků současné vládní koalice, z nichž jedné se osobně zúčastnil i sám Macinka. A je zřejmé, že míra uraženosti jeho ega z rozhodnutí Ústavního soudu mu zcela zatemnila eventuální rozum. Co je totiž, prokristapána, na žalobě podané v souladu se zákonem „násilného“ či v čem má podání žaloby „měnit ústavní zřízení“ v naší zemi? To pochopitelně neumí argumentovat nejen Macinka, ale ani jeho guru a laureát Puškinovy ceny Václav Klaus. Není divu. Žádný takový argument totiž neexistuje.
Ale že je pan Macinka tak milý, vzdělaný a spravedlivý člověk, v dobré víře jej poučme. V naší zemi nejsou „ústavní pořádky“ jak se mylně domnívá, ale toliko jeden ústavní pořádek, jehož součásti jsou vyjmenovány v čl. 112 odst. 1 Ústavy. Nicméně chápu, že dočíst Ústavu až do konce je pro někoho příliš náročné, a pro ty koho její text vlastně vůbec nezajímá navíc zbytečné. Nemáte zač pane minstře, rádo se stalo.
Co nám tedy v souhrnu ukazuje Macinkova reakce? Babišovu vládu vůbec nezajímá co je v souladu s právem, ale co je v zájmu jejím. A stihla už zajít tak daleko, že kdo využívá nástrojů právního řádu v rozporu s jejími zájmy, je obviněn z „nepřátelství“ a trestán „extrémní kohabitací“. Na nejvyšší zákon je tak povýšena libovůle vlády.
Co může být explicitnějším důkazem o autoritářství Babišovy vlády? Co může být horším prohřeškem proti demokracii a vázanosti státu právem než snaha popřít je autoritářstvím a vládní svévolí? A co může být horším selháním občanské společnosti než tolerovat, aby se demokraticky zvolená vláda zpronevěřovala zásadám demokratického právního státu?
