Článek
K lékaři na prohlídku nebo s nějakým problémem musí občas každý z nás. Na konci vyšetření, pokud vám nedají rovnou termín kontroly, vás čeká obvyklý pokyn.
„Zavolejte si, příští týden a na další kontrolu se objednejte.“
Ano, chápu, že je třeba si práci naplánovat a den má jen určitý počet hodin, tak chci vědět, kdo mi kdy přijde do ordinace na kontrolu.
Dobře. Jsem doma a léčím se a už se blíží čas kontroly.
Nevolám hned ráno, protože vím, že ranní frmol v ordinaci nebo v nemocniční ordinaci je obvyklý.
Zkusím to po deváté.
„Tú tú tú tú.“ Je obsazeno, zkusím to za chvíli. „Tú tú tú tú.“ Zase obsazeno. Zkusím po minutách. Pořád obsazeno. Zřejmě se dovolal někdo přede mnou, zkusím to tedy znovu. Výsledek? V průběhu dvou hodin, kdy jsem se zkoušela dovolat, je obsazeno. Nepředpokládám, že se stále dovolává někdo přede mnou a já ne a ne se dovolat.
Jdu tedy osobně do ordinace. Vychází sestřička.
„Dobrý den, jdu se objednat,“ začínám konverzaci.
„Objednáváme jen telefonicky, takto přímo vás objednat nemůžu.“ A sestřička mizí za dveřmi.
Zdá se mi, že jsem v nějakém špatném filmu. Volám dopoledne do ordinace a nedovolám se, když se přijdu objednat osobně, tak to zase nejde. Písemně se objednat nemůžu, tuto možnost poskytují jenom někteří lékaři a mnoho jich není.
Dobře. Stojím teda v čekárně a volám, abych se objednala. Telefon vyzvání a nikdo ho nezvedá. To už nevydržím a klepu na dveře.
Ano, klepu na tu ceduli, která je snad na všech ordinacích. Je na ní napsáno „Neklepat.“
Sestřička vychází a diví se:
„Vy jste ještě tady?“
„Ano, volám, chci se objednat, ale vy to nezvedáte, tak jak to mám udělat?“
„No, my tady taky máme hodně práce, tak nemůžeme pořád jen zvedat telefony.“
„A jak se tedy mám objednat?“ ptám se zase já.
Jak vidíte, kruh se uzavírá. Objednejte se, když se teda náhodou dovoláte, nechoďte do ordinace, abyste se objednali, ale současně se v příštím týdnu dostavte na kontrolu, protože je to nutné. Jenže, když se nedovoláte, nemáte termín a nemůžete se tedy dostavit, protože nevíte, kdy a v kolik hodin.
Absurdní?!
Představím si, že bych takto pracovala já. Mě se taky klienti musejí dovolat, aby se objednali a já současně musím pracovat. Tak mám několik možností, abychom se spojili.
1/ Pokud telefon nezvedám, protože se věnuji jinému klientovi, zavolám určitě zpět a domluvíme se. Svým klientům to řeknu předem, že mohou volat a já odmítnu hovor, protože pracuji s jiným klientem, ale jak mám volnou chvilku, určitě volám zpět.
Funguje to bezvadně, zavolám zpátky a domluvíme se, případně pošlu písemný vzkaz.
2/ Je možné mi napsat SMS nebo jiný písemný vzkaz, na který reaguji a odpovídám.
Prostě je možné se se mnou domluvit a s lékařem by to mělo být stejně, protože řeší často složité problémy nebo onemocnění a pacient není přece povinen trávit hodiny u telefonu, který dělá jenom „Tú tú tú tú tú“.
Říká se, že všechno je v lidech. To je pravda, když se chce, tak to prostě jde. Jenže někde se jednoduše nechce.
