Článek
Život je pes a my jsme jeho patník.
Tak už to chodí, že nás život zkouší, asi chce vědět, kolik vydržíme. Situace, které přináší každodenní žití jsou leckdy příjemné a bohužel i nepříjemné. Mnoho lidí se muselo srovnat s novou situací, kterou přinesla nemoc nebo jiná nepříjemná situace. Žijeme, jak umíme a jsme zvyklí na určité stereotypy a náhle naše stereotypy naruší životní nepohoda. Některý člen rodiny potřebuje podporu. Rodina přispěchá na pomoc a leckdy dělá co může, aby pomohla, Není to vůbec snadné, vybrat si tu správnou cestu, jak pomoci. Pojďme se na to podívat.
Ačkoliv v našem státě existuje síť pomocných a pečovatelských služeb, stále je mnoho z nás přesvědčeno, že:
1. To zvládnu sám/a. Nikoho nepotřebuji.
Obvykle ženy přistupují k takovému rozhodnutí. Jenže je tady velké ALE. Starat se o někoho celý den, celé dny či roky, to není pro jednu pečující osobu zvládnutelné. Ač si to nechtějí přiznat, přece je to pravda. Pomáhat do úplného zničení sama sebe, to není ta správná cesta. A přesto dokážou nabídnutou pomoc, v podobě předání části péče profesionálům, odmítnout. Hrdost jim nedovolí. Ale chtějí se vážně zničit a rezignovat na svůj vlastní život?
Také je mezi námi hodně lidí, kteří si uvědomují, že pomoc profesionálů je třeba.
2. Pomůžu jak můžu a když nemůžu, objednám profesionální péči.
Někdy prostě jinak nemůžete. Vlastní situace nedovoluje zapojit se do péče. Zajistíte tedy péči o pečovatelské organizace a jste přesvědčeni, že více udělat nemůžete. A jste také odmítnuti. Nic takového nepotřebuje váš člen rodiny. Nic nechce a všechno zvládne sám. Hrdost. A zase hrdost musí stranou, protože život se prostě s námi nepáře a je čas přijmout novou situaci. Přijmout a zvyknout si na to, že už nic nebude stejné. Životní situace se změnila a jinak to nebude.
Pečovatelky pomáhají, je to jejich práce a važme si toho, že jsou. Odlehčí od dennodenních starostí. Pomohou pečují. Je jich málo, těžkou se shánějí, ale jsou a pomáhají. Jenom si na novou situaci zvyknout a neodmítat už z principu.
A další skupinou jsou odmítači. Ovšem, jak dlouho lze odmítat?
3. Úplné odmítání pomoci. Ano, i to se děje.
I takoví jsou mezi námi. Nic nechtějí, to oni přece vždycky zvládli a nikdo jim nemusí a hlavně nebude pomáhat. I když je situace mnohdy vážná, pokračují ve svém přesvědčení, že všechno zvládnou sami. A pak dojde k situaci, kdy si nevědí rady. Nějak už nemají řešení a možná už ani žádné řešení není. Ale byli hrdí a nic nechtěli, všechno odmítali. Bohužel výsledek odmítání je pak pobyt v některém pečujícím zařízení, protože to jinak už nejde. A je pozdě, být naštvaný a rozzlobený, když si musí přiznat, že měli přijmout pomoc.
Takže, pokud jste v životní situaci, která se vám sice nelíbí, ale nedá se nijak změnit a ovlivnit, neodmítejte nabízenou pomoc. Ulehčíte tím i své rodině, která se snaží pomoci a která má také svůj vlastní život. Když budete v pohodě a zabezpečeni pečovatelskou službou, bude i vaše rodina moci žít dál v klidu a bez stresu. Chce to jen přijmout situaci a zvyknout si na to, že už je to tak. Co více dodat?
