Článek
Taky jsem se divila, jak se mi zlepšilo zdraví. On ten zatracený stres totiž vůbec nebolí, ale celkově tělu velmi škodí. To si můžete stokrát říkat, že přece vy jste v klidu, nic vás nerozhodí, vy to zvládnete. A hele, tělo hlásí něco jiného. Začnou bolet záda, pociťujete neklid, stres se vám uložil v těle a hlásí se o slovo. Váš praktik vám předepíše léky na vysoký tlak. A když si to tak srovnáte v hlavě a hledáte příčiny takové celotělové nepohody, vypadá konečný účet asi takto.
Jste povoláním učitelka:
- učíte ve škole, vy se snažíte předat co nejlépe vědomosti svým žákům a získat je pro svůj předmět. Z vedení školy dostáváte leckdy až absurdní pokyny: To po nich nemůžeš chtít tolik, tak přece když napsali půl slovíčka dobře, tak jim přece můžeš dát půl bodu v testu. Ne, fakt nemůžu. Neučím jen napůl. A tak se bráníte těmto absurditám a stres narůstá, stres se hromadí a vy si ještě stále myslíte, že to je dobrý, to zvládnu.
- rodiče vašich žáků, jsou samostatná kapitola. Chodí vám radit, jak to máte dělat, aby to jejich dítěti co nejvíce vyhovovalo. Rozuměj, aby se děti moc nemusely namáhat a snažit. Rodiče nechtějí pochopit, že nejste jejich sluha. Výhrůžky typu: Jdeme tedy za ředitelem, zavoláme na inspekci, na mě neplatí. Jednou jsem se zeptala já rodiče, co dělá, jakou má profesi. Tatínek byl řidič kamionu. Tak jsem se ho zeptala, co by mi asi řekl, kdybych mu radila, jak má řídit kamion, jak a kde vyložit zboží, kdy a kam dojet včas a vyhnout se zpoždění. Odpověděl mi, že to by fakt nechtěl. A pochopil /jeden z mála/, že chyba není ve způsobu vyučování, že chyba je v jeho líném synkovi. Víc takových rodičů, prosím. Bylo to mé zbožné přání. Většina rodičů vám přijde vynadat a vlastně ani sami nevědí proč a za co. Jste opět ve stresu. Zbytečně.
A poslední kapka poháru trpělivosti jednoho dne dokápne.
Jednoho dne si řeknete, že to nemáte zapotřebí. Je vám sice líto těch několika chytrých dětí, které mají potenciál a nechce se vám opouštět ty děti, které se vám podařilo rozhýbat a začaly se zlepšovat. Musíte volit a není to lehké. Také musíte mít alternativu, kam půjdete pracovat, protože co se dá dělat, peníze jsou k životu potřeba. Stojíte na rozcestí a váháte. Uznáte prohru. Proti systému v našem školství: My to tady děláme takto a ty se koukej přizpůsobit. Proti tomu nemáte šanci. A zdraví máte jenom jedno.
Loučení a krok vpřed a současně do neznáma.
Tak se rozloučíte s jistotou stálého výdělku a vstoupíte do nejistých vod soukromého vyučování a doučování. Není to hned super a jenom skvělé, ale tato změna vám přinese hodně práce. Pracujete víc než zaměstnanec. Práce vám však přináší i radost ze studentů, kteří složí zkoušky, maturitu, začnou postupně plynně mluvit cizím jazykem. Nemáte už šéfa, který vám „radí“. Viz výše. A nejste v permanentním stresu. Odložíte léky na tlak, už máte zase normální hodnoty. A vaše práce vás zase baví. Když si chcete udělat volno, tak si ho dopřejete. Už totiž neřešíte: „A kdo za tebe bude suplovat? Teď tě uvolnit nemůžu.“ Samozřejmě, každé volno si „po zásluze“ odpracujete předem nebo potom. To už tak v soukromé oblasti chodí. Jak správně říká můj kadeřník: „Já si dám volno, ale pak si to pěkně odpracuji.“
Možná jste taky někde v nějakém jiném zaměstnání a v úplně jiném oboru ve stresu a chcete, případně musíte s tím už něco udělat. Jděte do toho, život máme jenom jeden.
