Článek
Stárnoucí rodiče snad chodí do nějakého kurzu, kde se učí odmítat pomoc. Chcete pomoci a jste stále odmítáni až do okamžiku kdy: „se to musí nějak řešit“. Marně nejen já, ale i moji známí a kamarádi přemýšlíme, kdo to je ten „SE“ a kdy všechny vzniklé problémy přijde, případně přijede řešit.
Často už nevíme, co udělat, aby byly obě strany spokojené.
Rodiče bydlí třeba v patře svého domku a mohou se přestěhovat do přízemí, ale to oni přece nejsou zvyklí, a to oni nechtějí. Proč by něco měnili, to SE potom nějak udělá. Zřejmě si myslí, že to půjde na lusknutí prstů. Chtějí být soběstační a samostatní, to my dospělé děti chápeme. Jenže někdy už není jiné volby. Leckdy už třeba musí rodiče přestat řídit a nemohou si sami obstarat nákup. Ale i tak nepřestávají odmítat nabízené řešení a nákup si nechat přivézt. Protože to oni neznají, tak to nechtějí. A basta.
Známé zaklínadlo našich rodičů: „To já jenom.“
Takových jenom je za celý den pro naše stárnoucí rodiče až dost.
Jenom si: uvařím, nakoupím, uklidím. A jsem pak celý rozlámaný a rozbolavělý a musím řešit, že mě bolí ruce, nohy a záda. A proto musí většinou jet k lékaři. „Tak mě tam jenom dovez a jenom tam se mnou počkej a jenom potřebuji ještě tohle a tamto.“ Proč by měli řešit, že třeba dospělý syn nebo dcera mají také své povinnosti a závazky. Oni to takto chtějí a jinak to nejde. Od nikoho jiného žádnou pomoc nepřijmou. A zase basta.
Konec „jenomů.“
Je čas se zeptat dospělých dětí, kdy mají u těch všech „jenomů“ stihnout chodit do práce, aby měli z čeho žít a mnohdy taky své rodiče podpořit finančně. A kdy mají žít také svůj život? Nebo už nemají nárok?
Nárok.
Další velmi frekventované slovo.
Ať děláme co děláme (a přetrhnout se můžeme), nikdy to nebude správně. Stárnoucí rodiče mají představu, že kromě výše popsaného „SE“ a „JENOM“ mají i na všechno nárok. Vždyť oni jsou staří a celý život pracovali a teď mají nárok. Zřejmě i na veškerý čas svých dospělých dětí. Proč by si měli objednat nákup, senior taxi, úklid a pomoc v domácnosti? Vždyť to mají zajistit děti. A neobjednají si nic ani tehdy, kdy jim děti objednané služby pomáhají platit. Mají přece nárok a všechno ostatní je špatně. A tak to jde pořád dokola.
Jak z toho ven?
Jsme všichni dospělí, v této situaci si musíme, ano, prostě musíme ujasnit, co můžeme a co už taky nemůžeme. Bez ohledu na to, co bychom chtěli, na co jsme „zvyklí“ nebo co bychom si přáli.
Někdy to tak v životě prostě je, že nejsme v situaci, kdy si můžeme vybírat a nárokovat.
