Článek
Člověk je tvor omylný, to je jedna pravda. Ovšem něco je omyl a dá se to napravit, ale někdy už to není jen omyl a vzniká toxický vztah.
Často se s ním, bohužel, setkáváme na pracovišti. Bohužel musím říct, že to bylo, je a bude. Lidé spolu na pracovišti tráví více času než s rodinou a z nějakého, mně neznámého důvodu, si vytvářejí nesnesitelné prostředí.
Uvedu příklad třeba v knihovně. Chodím ráda do této místnosti plné knih a objevuji nové světy a příběhy v beletrii nebo v cestopisech. Pokud nechci číst, mohu si půjčit audio a příběhy poslouchat. Při vstupu do knihovny na mě dýchne atmosféra klidu a pohody. Ale pokud vyslechnete příhody zaměstnanců, je ihned po klidu. Jeden druhému závidí, že ten něco může a ten ne. Další má pocit, že všechna práce je na něm a druhý nemusí nic. Ten se snaží vlichotit nadřízenému a stát se důležitým.
Stejný pocit mám i z návštěvy banky. Ochotné úřednice, tedy většinou, se usmívají a připravují pro vás nabídky a zpracovávají vaše požadavky. V zákulisí ovšem vládne velmi často toxicita jako ve výše uvedené knihovně. A to jsou jen dva příklady. Podle vyprávění zaměstnanců na různých pozicích je scénář velmi často stejný. Někdo chce být důležitější než ten druhý. Tak si jen říkám, proč vznikají takové vztahy, proč musíme sočit jeden na druhého a ničit si vztahy mezi sebou. A hlavně, co s tím?
V zaměstnání je dost nesnadné řešit takovou situaci. Ano, nejlépe by bylo odejít a hledat si práci jinde. Ale co když to bude jinde zase to samé toxické prostředí. Co s tím?
A jak to chodí v rodinách, mezi nejbližšími lidmi našeho života?
Bohužel takové nepříjemné vztahy velmi často panují i v rodině. A to mezi nejbližšími. Bratři a sestry si nemohou přijít na jméno a zapomínají na společné rodinné vazby. Rodiče a děti se hádají a nemluví spolu, protože ti mladí nechtějí poslouchat rady rodičů, které jsou přece jediné správné. Navzájem si závidí majetek, někomu se daří více a někomu méně. Jenže jaksi už nevidí, že než se vám začne dařit, musíte pro to hodně udělat. To pak přicházejí hodnocení typu: „No jo, ten se má, každý rok dvakrát na dovolenou a podívej ten barák a auto.“ A ten „co se má“ třeba pár let předtím na žádnou dovolenou nejel a jen pořád pracoval a rozvíjel svoje podnikání nebo se věnoval svému oboru. To už nikdo ovšem vidět nechce. Hlavní starost je, že on se má a já se nemám. To není přece spravedlivé.
Tak co s tím? Rodiče jsou uražení, že jejich děti chtějí žít po svém a nechtějí poslouchat zaručené a lety osvědčené rady. Nejlépe bude, když je prostě rodiče nechají žít podle svého. Ale pokud nedojde k dohodě, to se velmi často mezi dospělými stává, je nejlepší řešení takové vztahy ukončit. Prostě přestat komunikovat. Je to drsné řešení, ale je sebezáchovné.
Pokud se neustále přete se svým zaťatým rodičem či dítětem, jste v neustálém stresu a ten vás zcela jistě omezuje v osobním životě. Jste napjatí, nemůžete se soustředit, špatně spíte a nemáte ze života žádnou radost. A život je krátký a rychle utíká, tak proč si ho kazit nepříjemnými vztahy a hádkami. Po určitém čase se ta nekomunikující strana začne zajímat, proč se s nimi nebavíte a nemáte žádný kontakt. Ani telefonický nebo písemný.
To je přesně ten moment, kdy je možno si říci bez příkras, co je špatně a co se vám nelíbí a vyslechnout protistranu. Třeba dojde k dohodě, třeba ne.
Jeden příklad ze života
Byly dvě rodiny a dobře spolu vycházely. Děti spolu rostly, rodiny se setkávaly v přátelském duchu. V jedné rodině však byly toxické vztahy v širší rodině. A často docházelo ke srovnávání – jo, vy se máte, nám nikdo nic nedá. Obě rodiny žily tak nějak po svém. Ovšem časem se začalo stále častěji ozývat ono známé, jé, vy se máte. To my nemůžeme tohle a tamto a na tohle taky nemáme. Protože se znaly už dlouho, snažily se vymyslet, jak to udělat, aby ta rodina, co jí nikdo nic nedá, měla taky hezké zážitky, i když třeba jen podle svých možností. No a přišel okamžik, kdy té rodině, která je na tom hůře a nikdo jí nic nedá, asi někdo něco dal a všichni odjeli k moři. Ještě nedávno neměli ani na kávu v kavárně a nyní taková změna, řeknete si. A taky si řeknete, proč z vás někdo dělá hloupého, proč neřekne rovnou, že situace se zlepšila a můžeme se radovat společně. Toto PROČ nebylo už více než 10 let zodpovězeno. Vztahy mezi rodinami byly tak toxické, že se rozešly. Asi už napořád.
Už výše jsem zmínila, že život je krátký, tak si ho užívejme, dokud to jde a udržujme spolu hezké a komunikativní vztahy, mluvme spolu, dokud máme příležitost.
