Článek
Někdo si žije na vysoké noze, může si mnohé koupit a hodně dovolit a je rád, že má tu svoji „vysokou nohu“.
Já si žiju od svých mladých let na „velké noze“.
Nejsem nadšená ze života na velké noze. Vlastním ji už od základní školy a měla jsem a má problém s nákupem vhodných bot. A abych byla ještě dokonalejší, mám i vysoký nárt.
Podívejme se trochu do historie.
Jak to bývalo se sháněním bot pro nás velkonohé. To bylo ještě za minulého režimu, vypravila jsem se do obuvi a jdu si tak podél regálů s vystavenými botami. Mířím ke svému číslu 41 (zimní boty ještě raději ve velikosti 42) a počet bot řídne a mizí a jsem u svého regálu a… Nevidím nic. Ano věřte mi, vážně, vidím jen prázdný regál. Prostě tak velké boty nemáme a ty si choď v čem chceš. Ovšem my bydleli strategicky u hranic s těmi hodnými Němci. (Pro mladší ročníky, hodní Němci, tedy východní, tehdy označeni jako NDR). No jo, ale to taky nebylo jen tak. Jakože si vyrazíte za hranice, normálně jdete do obchodu a normálně si boty koupíte a jedete zase domů. Boty byly artikl, který se tak nějak nesměl vozit k nám. Tedy jste museli předstírat, že si jdete za hranicemi po ulici podél obchodů s botami a co čert nechtěl, zrovna se vám rozpadly vaše boty. Tak nebylo zbytí, museli jste si koupit boty nové. Takové a jiné historky se tehdy vyprávěly na hranicích kontrolám. Vy, co jste staršího data, jako já, jistě vzpomínáte. Takže se mi občas poštěstilo a měla jsem v čem chodit. Nevím, jak je to možné, ale za hranicemi se asi počítalo s tím, že i holky a ženy mají prostě velké nohy.
Jednou jsem zase upadla do zoufalství, když jsem byla opět na průzkumu v obchodě s obuví. Chtěla jsem nějaké pěkné jednačtyřicítky a nebylo nic nebo jen takové hrůzy pro staré babky. (Taková ta zdravotní nevzhledná obuv.) Ach jo, co budu dělat. Nevzdala jsem to a usedla k dopisnímu papíru /tehdy se ještě o e-mailu ani nemluvilo, natož aby se používal, protože neexistoval/ a napsala do továrny na obuv. Jakože jsem mladá holka a nemám co na nohy a doma se mi pořád sedět nechce a tak. Odpověď přišla v podobě dopisu, kterým mi oznamovali, že do prodejny v mém městě posílají krabici 10 ti párů bot, jen si mám vybrat. To byla zpráva. Můj tatínek měl právě volno, hned jsme vyrazili do obchodu. Vybrala jsem si hned tři páry a jedny hezčí než druhé. A v mém čísle. Ostatní zákazníci jen zírali, co je to za dodávku. Ale měla jsem přednost ve výběru. Dodnes na tento zážitek vzpomínám.
Současnost.
Žiju si i nadále na velké noze. Bohužel, nedá se nic dělat. Takovou velikost mám pořád a už se jí nezbavím. Jdu do vyhlášeného obchodu a těším se, že si vyberu. Ano, chci si vybírat, a ne koupit to, co zrovna mají. Koukám a dívám se. Ptám se po svém čísle. Boty mají, ale když já bych potřebovala zrovna kozačky. A zase nic. Prodavačka mi oznamuje, že 41 velikost je hned vyprodaná a 42 ani nechodí. Tak holky s velkýma nohama, nic nebude, netěšte se! Ani v současnosti. Občas se mi podaří najít v mé velikosti pěknou botu, ale není to často. A já se tak těšila, že dřív to bylo hrozný, zato teď už mi shánění nehrozí. Když jedu na výlet, přepadávám obchody s obuví a doufám v úspěch. Do Německa už můžu vyrazit koupit co se mi zlíbí, nehrozí žádné historky na hranicích. Ale taky spíš, nemají, než mají. Zvláště, když jdu s určitou představou. Třeba chci hezké mokasíny, ale chci červené nebo bordó. Nechci ty, co mají v regálu a „jiné barvy nemáme“.
Zde provolávám slávu internetovým e shopům. Nemohu jmenovat, byla by to reklama, ale botami mě zásobují kvalitní značky z kvalitních materiálů. Levné to není, ale zase jsou krásné, MOJE VELIKOST, můžu si vybrat jakou chci barvu a oni prostě mají.
Tak se loučím. Utíkám do Zásilkovny, čekají tam na mě krásné kvalitní kožené pantoflíčky k šatům na léto. A jsou růžové. No, není to skvělé?
