Článek
Stále intenzivněji si uvědomuji ,že největším hříchem současnosti není lhát, ale být upřímný.
Schováváme se za korektní fráze jako za neprůstřelnou vestu, abychom náhodou nevyslovili pravdu, která by mohla být nepříjemná ?
Kdy se z úcty k druhým stala povinnost kolektivně popírat pravdu a tleskat všemu, jen aby se někdo neurazil?
Zdá se mi, že žijeme v době, kdy je důležitější jak něco říkáme, než to, co říkáme. Stali jsme se mistry v lakování reality na růžovo. Máme plná ústa tolerance a respektu, ale běda, jakmile někdo vybočí z řady a řekne: „Císař je nahý.“
Jako člověk, který se tři dekády pere s diagnózami, jež nejsou zrovna „instafriendly“, mám pro tuhle hru na schovávanou nulovou toleranci.
Přijde mi, že"korektnost "ke které jsme se postupem času dopracovali, začíná mít leckdy blíž k moderní inkvizici, než ke skutečnému respektu jedné lidské bytosti vůči druhé.
Když upozorníte na to, že pod článkem o tragédii není vkusné agitovat za politickou stranu, jste to vy, kdo je „agresivní“. Když zmíníte osobní zkušenost, která nezapadá do momentálního trendu, jste „nenávistní“.
Můžete být klidně naprostý neandrtálec, pokud ale používáte správné hashtagy, jste v oukeji.
Pokud se schováte za „vyšší dobro“ můžete být bezpáteřní cynik.
Když jste ale upřímní bez filtru, digitální dav vás rozsápe.
Je to, čemu říkáme korektnost ve skutečnosti jen kolektivní strach z nepohodlí ? Bojíme se, že by nás pravda mohla bolet a tak jsme si vytvořili svět, kde se raději všichni navzájem obelháváme, jen aby se nikdo necítil dotčený ?
Patřím k těm lidem, kteří děkují a prosí. Pouštím druhé ze dveří vyjít než vstoupím.Respektuji.
Mým krédem je “ Žij a nech žít."
I já chci být respektována. Skutečně. Ne proto, že jsem žena nebo protože trpím vážným onemocněním, ne proto, že jsem starší, nebo nějak výjimečná.
Chci být respektována tak, jak si to přeje a zaslouží každý člověk.
Všude.I v digitálního prostoru.
Komunikuji slušně, lidem vykám, nepoužívám vulgarismy. Nemám v povaze a odporuje to všemu kým jsem, abych druhé urážela, ponižovala, odsuzovala nebo se jim vysmívala. Ale mám v povaze vystoupit z davu a říct, že císař je nahý.
Odmítám hrát tuhle hru na schovávanou. Pokud je cenou za možnost říkat věci tak, jak jsou, to, že mě pár „uvědomělých“ jedinců označí za nekorektního vyvrhele, budiž. Raději budu stát v dešti s čistým svědomím, než se schovávat pod deštníkem upleteným z falešných frází a strachu.
