Článek
Tragické osudy známých osobností, které plní titulní strany hltáme s mrazivou zvědavostí.
Řada těch, kteří svou masku štěstí neudrželi, nebo o ni dodnes svádějí vyčerpávající boj každým dnem roste:
Iveta Bartošová: Její křehká psychika byla pod neustálým tlakem už od tragické smrti první lásky Petra Sepéšiho. Deprese, úzkosti a nízká sebeúcta kombinovaná s alkoholem. Bulvár ji prodával jako senzaci, zatímco ona v přímém přenosu umírala.
Robin Williams: Milovaný komik, který rozdával smích, zatímco ho požírala těžká deprese. Svět šokovalo, když v roce 2014 ukončil sůj život vlastní rukou. Nikdo netušil, že jeho nejtěžší rolí byl úsměv maskující hluboké utrpení a totální vnitřní rozklad.
Petr Muk: Princ českého popu. Jako jeden z mála otevřeně mluvil o své bipolární poruše. Bojoval s manickými fázemi, kdy utrácel statisíce, i s hlubokými propady, které řešil elektrošoky. Jeho život byl neustálým tancem na ostří nože.
Lady Gaga: Hvězda, která přežila. Přiznává PTSD po traumatu z mládí a chronické psychosomatické bolesti. Bojuje díky radikální upřímnosti a špičkové péči, kterou si většina „obyčejných“ lidí nemůže dovolit.
Osudy Ivety Bartošové, Lady Gaga nebo Robina Williamse nás fascinují. Jejich démony ochotně analyzujeme, zatímco o psychické bolesti svých nejbližších nemáme mnohdy ani tušení.
Proč celebritám posíláme soucit a vlastnímu dítěti, které v patnácti ztrácí chuť žít, ordinujeme „procházku v lese“ a „pevnou ruku“.
Mezi leskem reflektorů a stínem v našem obýváku
Žijeme v paradoxní době. Dokážeme hodiny sledovat dokumenty o tragických osudech slavných, rozebírat jejich démony u kávy a psát srdceryvné komentáře. Jenže, zatímco vzhlížíme k padajícím hvězdám, o ty, kdo trpí v naší bezprostřední blízkosti, často bez zájmu „zakopáváme“.
Armáda stínů: Čísla, která nejdou ignorovat
Statistiky Světové zdravotnické organizace (WHO) připomínají válečné reporty.
Celosvětově spáchá sebevraždu 720 000 lidí ročně . To není jen číslo. Představte si, že za pouhých dvanáct měsíců zmizí z mapy světa celé Brno i s Ostravou dohromady.
V České republice si loni sáhlo na život 1 561 osob. To jsou čtyři tragédie denně. Pro mladé lidi ve věku 15–29 let je sebevražda třetí nejčastější příčinou smrti.
Navzdory alarmujícím statistikám dosud žijeme v nevzdělanosti a ignoranci.
Pokud má někdo zlomenou nohu, sádru vnímáme jako důkaz "skutečného “ postižení. Nabízíme místo k sezení, držíme dveře, chápeme bolest.
Nemocná duše? Tu stále bereme jako obtěžující rozmar.
Rodinná slepota a „mýtus sádry“
Je děsivé, že ani po letech nemoci svých dětí nebo partnerů se ti nejbližší často neobtěžují zjistit si o diagnóze alespoň základní fakta.
Depresi, která může být stejně smrtelná jako rakovina, znevažují větami typu: “ Nemáš důvod být v depresi, vždyť máš všechno, jdi se raději projít.“ Jako byste chtěli po diabetikovi, aby si vyrobil inzulín silou vůle. Tato bagatelizace je pro psychicky nemocné devastující a mnohdy je vhání do izolace, ze které není návratu.
Když selhává stát:
Bagatelizování psychických problémů, ale nekončí u dveří bytu. I tam, kde bychom čekali zasvěcenost, narážíme na zeď.
Zkušenost přímo z “ terénu “ - Matka, která drží nad hladinou své patnáctileté dítě, co ztratilo chuť žít. Místo pomoci od školy dostane facku: obvinění ze skrytého záškoláctví. Reakce pedagogů - „Jak by mohl mít patnáctiletý depresi? Jen se mu nechce do lavice.“ Zcela ignorují fakt, že psychický stres drasticky snižuje imunitu a tělo studenta prostě vypovídá službu.
„Pro systém je jednodušší obvinit rodiče ze špatného přístupu. Přijmout fakt, že situace je alarmující a vyžaduje i jiný druh sebevzdělávání, totiž od pedagogů vyžaduje odbornou sebereflexi a ochotu růst odborně i lidsky.“
Medicínský cynismus: Pacient jako číslo
Ani ve zdravotnictví to není lepší. Pacientka s chronickými psychickými potížemi musí obhajovat své základní potřeby před lékaři, pro které je psychika „něco navíc“. Když odmítne operaci kolene uprostřed spalujícího léta, protože ví, že nápor bolesti a vedra by mohl rozvrátit její psychickou stabilitu a tím i proces hojení, narazí na nepochopení. Pro chirurga je to „nepohodlí“, pro ni otázka funkční rekonvalescence. Pokud psychika není v pořádku, tělo se nerehabilituje, pouze přežívá.
Naše společnost je v zajetí pokrytectví a nevzdělanosti. Milujeme dramata celebrit, protože jsou daleko a nic nás nestojí.
Píšeme kondolenci na Facebook, ale nevnímáme tiché volání o pomoc souseda nebo vlastního dítěte.
Dokud budeme odvracet naši pozornost ke vzdáleným hvězdám a psychické nemoci našich blízkých znevažovat jako projev slabosti, budou statistiky sebevražd dál růst.
Přestaňme tleskat slavným mrtvým a začněme konečně poslouchat ty živé, kteří sedí s námi u stolu. Zítra už tam být nemusí.
Zdroje:
WHO (Světová zdravotnická organizace), ČSÚ (Český statistický úřad) & ÚZIS, IDNES.cz, biografie Petr Muk – Oceán naděje, Příběhy slavných,Robin's Wish, The Me You Can't See - produkce Apple TV+ a prince Harryho, Inkluze a psychosomatika v českém institucionálním prostředí : autorka
