Článek
Devadesátá léta do našich životů vtrhla s příslibem tržní ekonomiky. Hozenou rukavici kapitalismu zdvihla i má matka, bývalá členka KSČ. Vedena praktickým instinktem pronajala si prostory bývalého Krajského domu politické výchovy, aby je tentokrát využila komerčním způsobem.
Nic nemohlo být absurdnější než fakt, že ty gigantické sály a mramorová foyer, která kdysi patřila jedné neotřesitelné pravdě, čtyři roky „poté“ ožívala pod náporem nové politické reprezentace, lékařských sympozií a v zimě plesovou sezónou.
Byl to fascinující pohled. Na jedné straně mramorové foyer, kde si paní doktorky z lékařských sympozií cpaly oschlé chlebíčky do kabelek, a na straně druhé sál delegátů ČSSD, kteří vzhlíželi k Miloši Zemanovi jako k novému spasiteli.
Uprostřed toho všeho já. Dvacetileté tele v černém, s bílou zástěrkou kolem pasu a tácem v ruce. Pokaždé, když jsem se vrátila do kuchyně pro další nálož talířů s tradičním menu – „br. sal. a vepř. řízek“ – nepozorovaně jsem si přihnula z láhve Becherovky, jejíž účel a důležitost jsem měla pochopit až později. Aktuálně však plnila funkci nezbytného životabudiče.
Personál v kuchyni vibroval pod tlakem mé matky a ta zas vibrovala, protože zanedlouho měl dorazit na svůj gáblík ON. Díky Becherovce, konzumované v pravidelných dávkách, jsem si snad jako jediná zachovala jistou uvolněnost, kterou jsem s přibývajícími promilemi vnímala jako přátelskou žoviálnost.
I ON byl přátelsky žoviální.
Zraky všech se náhle upnuly k hloučku, jenž se vsunul vchodem restaurace a plul prostorem jako bitevní loď. Dle servilně nahrbených zádíček bylo jasné, kdo je tu ústřední postavou a kdo pouze doprovod. ON – pán s podivně nakloněnou hlavou – najisto zamířil k prostřenému stolu. V závěsu za ním dáma v úpletových šatech, jež dávaly vyniknout jejímu nepřehlédnutelnému poprsí. ON usedl za stůl a okamžitě si zapálil. Ostatní jej následovali.
Přihopkala jsem s tou svou bodrou žoviálností a poptala se, cože bude panstvo popíjet. „Nakloněná hlava“ si řekla o velkou Becherovku a mně v tu ránu došlo, čí je ta láhev, ze které popíjím. „Úpletové šatky“ si objednaly dvojku bílého. Zbytek mi tak nějak zanikl v šedi svých obleků.
Po vývaru s knedlíčky jsem ke stolu doručila další „porci“ Becherovky a vrátila se pro řízky s „br. sal.“. Neb mi již bylo jasné, kdo je tady „kápo“, předhodila jsem první řízek vnadné dámě a druhý vzápětí vrazila mezi popelník a skleničku bylinného moku pana „důležitého“. Jen tak, abych prolomila hrobové ticho u stolu – neb suita zmlkla vždy, když jsem se přiblížila (zřejmě abych nenasála nějaké zásadní know-how) – zašvitořila jsem:
„A jeden řízeček pro pana Pitharta.“
Ticho u stolu se propadlo o deset pater hlouběji a bylo slyšet i šustot chvějících se chlupů v nosech hodovníků.
„To je přeci pan Zeman!“ zahučel zděšeně, kriticky a pohrdavě jeden z uctívačů.
Mladická drzost křížená s ignorancí a pět panáků Becherovky v žíle dokonaly dílo zkázy. Věrna své roli "žoviální hostitelka z venkova "jsem odvětila:
„A nemáte to jedno?“
Šoupla jsem tác do podpaží a vesele odtančila do kuchyně, abych do sebe kopla šestého panáčka.
Ono totiž, když vám hlava třeští a jste unavení tak, že sotva stojíte na nohou, je vám úplně jedno, jestli pokládáte řízek před Miloše, nebo Petra.
Tehdy, v tom mramorovém sídle absurdity, se jedna politická výchova měnila za druhou, ale řízek…ten zůstával pořád jenom řízkem.
