Článek
Pět minut po osmé startuje bitva o polotučné a končí slušnost?
Dříve narozené ročníky rády vzpomínají na doby, kdy byl svět ještě v pořádku. Kdy lidé byli slušní a slovo -ohleduplnost - mělo nějakou váhu. Bohužel, jakmile se hlavní postavy vlastních vzpomínek na lidskost ocitnou ve veřejném prostoru, jejich dojemná vize o vzájemnosti selhává.
Vběhnete do samoobsluhy pro rychlou svačinu do zaměstnání a rázem váš systolický tlak vyskočí na 160. V nejužším průchodu dva nákupní vozíky a jejich „řidičky“ - matky rodu právě rozebírají neuspokojivý stav chování dnešní mládeže. Když po chvíli slušně poprosíte o kousek místa, dostane se vám dotčeného pohledu hvězd divadelního kusu, kterým jste právě vstoupili do představení.
O dva regály dál, sousedka v nejlepších letech, zabořená do půl těla v chlaďáku s masem. Pět minut přehrabuje krůtí, aby našla balíček o dva gramy těžší. Že svým pozadím a rozkročeným postojem hermeticky uzavírá přístup k celému úseku pro dalších pět lidí? Nepodstatný detail. Ona je na lovu.
Slevový čtvrtek v nejmenovaném supermarketu se rovná dni trifidů.
Přijít do prodejny brzy ráno je čistý hazard se životem. Seniorní nakupující brázdí prodejnou a smetou vše, co jim stojí v cestě. U palety s trvanlivým mlékem předvádějí výkony hodné olympijských vítězů. Lokty pracují, vozíky slouží jako beranidla a o krabici za dvanáct devadesát je veden nelítostný boj. Že při něm přerazí nohu mamince s kočárkem? Válečné škody se nezapočítávají…
Protagonist syndrome neboli syndrom hlavní postavy popisuje stav, kdy člověk vnímá sám sebe jako jediného živého herce na scéně, zatímco všichni ostatní hrají trapné vedlejší role, či jsou pouhým komparsem.
Zatímco u teenagerů se to projevuje úsměvným pózováním na TikToku, z něhož možná někdy vyrostou, u generace s plnou pusou respektu a úcty má tenhle neduh o poznání vážnější podobu. Jde o hluboké přesvědčení, že jev, kdy svět mimo jejich vlastní zorné pole přestává existovat je logickým vyústěním procesu stárnutí, což daného jedince zbavuje veškeré odpovědnosti za vlastní chování.
Věková amnestie bývá velmi selektivní
Někdo by mohl namítnout, že ve vyšším věku už pozornost a zrak neslouží. Jenže tahle věková amnestie bývá neuvěřitelně selektivní. Pozornost selhává výhradně ve chvíli, kdy má dojít na ohledy k okolí. Jakmile jde o vlastní výhodu, reflexy fungují na jedničku.
Je to o volbě
Nelze se smířit s názorem, že dosažením určitého věku pro člověka práce na sobě samém končí. Věk není univerzální omluva pro mentální rezignaci, ztrátu zábran a pocit, že už nemusíme vůči okolí vůbec nic.
Věk není omluva pro bezohlednost
Pokud si starší generace stěžuje, že je přehlížená, opomíjená a že s ní mladí nepočítají, měla by si v první řadě uvědomit, že respekt a ohleduplnost nemohou fungovat jako jednosměrná ulice.
Syndrom hlavní postavy, není logické vyústění stárnutí.
Jde o „diagnózu“ lidí, kteří uvěřili, že svět je jejich osobní ateliér a ostatní jen hrají křoví v jejich soukromém seriálu.
