Článek
Zpět do dětství
Mám jednu „pěknou“ historku z víkendu. Nebyla jsem na chatě, tak jsem měla v plánu jen procházky se psem a návštěvu rodičů. Sobotu jsem si hned ráno naplánovala.. hodinu venčit, pak udělat oběd, upéct koláč. Takový šlofík přes den, to je dar. Na půl hoďky jsem usnula a před odjezdem na návštěvu jsem si zadělala těsto na langoše. Udělám je večer, až se vrátím.
Už ráno jsem napsala našim, že přijedu kolem druhé. Ok, těšíme se – napsali. Jinak jsem s mámou mluvila den předem v pátek, že se o víkendu zastavím. Na adresu svého dětství jsme se psem dorazili před půl třetí. V předsíni jsme narazili na hromadu bot i takových pidi botiček. Mladší bratr z Písku a celou rodinkou. To je náhodička.
Místo přivítání, mi máma řekla: „Stalo se něco hrozného“. Už od rána tu všichni hledáme lísky do divadla. Dostali je od nás k pod stromeček. Představení mělo být v lednu, ale pro nemoc v souboru, ho 2× posunuli a termín byl právě tuto sobotu od 19 h. Původní plán, dělat mamce doprovod jsem vypustila z hlavy hned, jak vstupenky na Štědrý den rozbalila a šibalsky mrkla na otce, že půjdou spolu. Takže v sobotu jsem se divila, jaké vstupenky hledají a proč. Máma tu bezradnost prokládala větami o tom, že se bála až přijedu, co jí na to řeknu. Neměla jsem slov. Hledat nemělo smysl. Švagrová mi prozradila, že děda zřejmě lístky někam schoval, aby do divadla jít nemusel.
Anketa
Pak se postupně všichni vyjádřili k mému účesu – ty to máš nějaký tmavý, jé ty to máš nějaký krátký.. Až po stupem času mi doteklo, že písecká návštěva nebyla úplná náhoda. Švagrová kadeřnice byla zřejmě povolána udělat hlavu do divadla. Tím se vysvětlil jejich fokus na můj sobotní rozcuch. Jelikož jsem jela za rodiči, přivezla jsem kus domácího švestkového koláče, ale ne pro 7 lidí. Mně nabídli čaj, protože všechno ostatní občerstvení obsahovalo pro mě nestravitelnou laktózu. Pak jsem si ještě dala ze zoufalství rozpustný černý kafe. Příjemně ladilo s mým duševním rozpoložením.
Napadlo mě, že zachráním situaci..
Našla jsem telefonní kontakt do pokladny divadla U Hasičů, že domluvím vstup rodičů. Pamatovali si přesně svoje místa – první řada vlevo, sedadlo č. 1 a 2. Pokladní má zřejmě jiné pracovní dny, tak telefon nikdo nezvedá. Povídám, když tam pojedete a řeknete, že jste lístky zapomněli, oni uvidí, že jsou místa prázdná, tak vás určitě posadí. Táta zvedne hlavu od křížovky a zasyčí: „MNĚ SE NIKAM NECHCE!!“ To už bylo po 16 h a já už chtěla pryč. Přijela jsem v teplákách a pohodlném oblečení. Tak mámin dotaz: „A ty bys se mnou nešla?“ považuji za provokaci. „Ne, mám tady psa, tepláky a doma těsto na langoše.“ Myslím, že jí má slova nepřipadala jako dost dobrý argument. Radši jsem se zvedla, že už musím jít a šla jsem se uklidnit venčením po sídlišti.
Útěk není vždycky vysvobození
Když jsem dojela v 18 h zpět do svého bytu, volal mi starší bratr, že ho mamka zvala do divadla. Kdyby nebyl až ve Vsetíně, možná by za kulturou vyrazil. Využil svých konexí a dokázal rodičům vyjednat vstup bez vstupenek a mamce poradil vzít kamarádku. Ta bohužel také nemohla. A Černý Petr se vrátil ke mně. „Objednáš mi taxi a opravdu nechceš jít“ zněla prosba. Bylo 18:05. „Ne, nemůžu! Jdu dělat langoše! Zařídím ti odvoz“. Posílám mámě printscreen obrazovky, že pan Bülent přijede černým Volkswagenem Passat combi 7H96415 za 9 minut. Máma nic, tak jí volám. „Jo, jo, už se oblíkám a jdu před barák.“ Bülent mi píše, že je na místě. Máma taky. „Milá zlatá, já poznám tak leda trabanta. „Mami, koukej, jestli tam stojí nějaké rozsvícené auto a jakou má SPZ!“ „Žádný auto tu není.“ Bülent mi típá můj 5.tý hovor a přijde mi zpráva – Já nevím česky! Není čas. Bülent to vzdává a odjíždí a já posílám matku domů. Jsem zralá na sedativa. Odevzdaně smažím langoše a zvedám další telefon.. máma. „My jsme se museli minout.. já jsem doma zjistila, že mi ten řidič poslal zprávu, že přijede za 9 minut, tak jsem se znovu oblíkla a šla ven…. No tady bych mohla udělat smajlíka, ale je mi z toho spíš smutno. Je to strašně náročný. Měla jsem vztek na tátu, že sedí doma před televizí a máma lítá po ulici a nedokáže najít taxi, které zřejmě stálo někde za rohem.
Dobrá rada na závěr
Zapomněla jsem napsat, že jsem na odchodu z bytu rodičů dostala dobrou radu, už nám příště nic takového nedávej. Myslím, že se šiškou vysočiny bychom tolik stresu vyrobit nedokázali, ale dokážu si představit, že by jim v teple obývacího pokoje udělala více radosti. Fakt jsem se tentokrát snažila přijít připravená. Nesoudit, neočekávat, neohodnotit a mít na paměti, jak mi budou rodiče jednou chybět. Přes všechny přípravy, jsem zase prohrála a vůbec si nepřipadám silnější nebo zkušenější. Moc by se mi hodila dobrá rada do života.
