Článek
Šedé nebe shlíželo na město a mračilo se. Velké kapky studené vody padaly a bubnovaly podivný rytmus na chodníky, kapoty aut a střechy budov. Všude byly kaluže, temné a lesklé vodní plochy zrcadlili zachmuřený svět kolem. Čas od času do nich někdo šlápl, nebo snad kolo auta jimi projelo a rozčeřilo klidnou dýmově šedou hladinu.
Je pondělí odpoledne.
Všichni kolem někam spěchají; do práce, z práce, do školy, ze školy, k zubaři. Každý má svůj cíl, za kterým si cílevědomě jde. Snad je stejný, snad jiný, nikdo se nikde nezastaví, nikdo nevyskočí z rytmu, nikdo se jen tak sám od sebe neotočí a nevydá opačným směrem.
Ulice lemují domy, některé starší jiné novější. Zdobené římsy shlíží do silnice ukryté v korunách stromů. Z nahnutých střech stékala dolů dešťová voda, přetékala z přeplněných okapů a v provazcích tekla na chodník.
Na ulici jsou slyšet útržky rozhovorů v různých jazycích, které přehlušuje jenom neustálé rachocení koleček kufrů o kočičí hlavy. Na okna přeplněných restaurací bubnuje déšť a ze směnárny se táhne dlouhá fronta na ulici. Turisti cvakají fotoaparáty, cinkají kabelkami a nadšeně na sebe pokřikují.
Žluté zdi jsou tmavé, kamenné chodníky se lesknou a skla jsou mírně zamlžená. Všechno působí tmavěji, smutněji a prázdněji.
Je to jenom další všední pondělí…
