Článek
Dnes bych se s vámi chtěla podělit o téma chalupaření, chataření, zahradničení a vůbec o všechno, co se týká našich počinů v přírodě.
Máme chatu u přehrady. Milujeme ji nadevše. A tak jsme tam od jara do podzimu a makáme a makáme a z toho našeho „zamilovaného dolíku“ vylezeme až při odjezdu.
Abych upřesnila, přehrada je to údolní, čili už sám název napovídá, že buď jdete do kopce, anebo z kopce. Rovinek je tam pomálu. A tak i naše chata stojí ve svahu, a to si sakra rozmyslíte něco cestou zapomenout. Jak já říkám, k nám to je jako na Sněžku. Ale když vystoupáme k chatě po schodech až nahoru, tak vás odmění krásný výhled na vodu.
Ale vraťme se zpět do Ústí, kde naše každopáteční cesta začíná. Máme to už tak zmáknuté, že bychom se mohli balit závodně. Na chatu jezdíme ve třech. Já, manžel a v minulé povídce již zmiňovaný pes Hugo. Leckdo by si mohl pomyslet, to jsou sbalení raz dva, to sice ano, ale z závěru máme auto úplně plné. Oblečení vyprané z minula, samozřejmě v modré tašce IKEA, jako většina národa. Jsou prostě nadčasové. Jídlo, abychom tam neumřeli hlady, něco metly lidstva, někdy se holt zametat musí, dále různý stavební materiál a ve finále je naše auto Volksvagen Cady plné po střechu. Cestou ještě něco zeleniny, čerstvého pečiva a počet zavazadel narůstá. Takže to ve finále u chaty vypadá, jako bychom tam přijeli asi tak na měsíc.
Taková chata nese s sebou nikdy nekončící tok prací. Stále se něco buduje, teď momentálně jsou mojí chloubou záhony, a to jak jistě tušíte, tak záhony zvýšené. Je to velký posun v zahradničení. A tak i já jsem se dala zlákat a na podzim jsme společnými silami zbudovali z palet dva záhony.
A začalo jejich plnění. V současné době nám už zbývá poslední vrstva kvalitní zeminy. Už se na to moc těším, až zasadím první rostlinku.
Mám spoustu kvetoucích keřů, trvalek, letniček, ale kdybyste se mě zeptali, jak se jmenují, tak vám odpovím, že „bůchsudě“, no prostě Bůh ví, co to je. Něco samozřejmě znám. To bych se musela stydět.
Nesmím také zapomenout na velké ohniště, však už mě honí mlsná na opečený, v mém případě do černa, špekáček. Jím ho nejraději hned z napichovadla a k tomu přikusuji stejně černé pečivo. Asi si řeknete, ta má ale chutě, ale já to tak mám ráda a jednou za sezonu to prostě musím mít.
Hned v sousedství je autokemp a v sezoně je naplněný k prasknutí. Je to ten případ kempu, kdy si vzpomenete na svoje dětství ve stanu, včetně návštěvy mravenců, komárů, pobíhajících dětí, tatínků sedících u pivečka, pohodového koupání, šlapadel, veslic. Vždy, když to tam vidím, tak si říkám, co nás žene do té „nepohody“, ve které je nám tak dobře. Asi to jako národ potřebujeme a máme to tam prostě někde hluboce po našich předcích zakořeněné.
