Článek
Rodina Seidlů byla rakouská průmyslnická rodina, její textilní firma Ignaz Seidl AG na Moravě patřila na konci 19. století k největším v Rakousku-Uhersku. Po druhé světové válce zde tato firma zanikla kvůli znárodnění jejích podniků. Seidlové podnikali také v cukrovarnictví.
Rodinné sídlo Seidlův palác, dnes speciální škola. Návrhem stavby rodinného sídla Ignaz Seidl pověřil zrovna v roce krachu na vídeňské burze roku 1873 rodáka od Plzně Moritze Hinträgera, ředitele vídeňské stavební společnosti. Přestavbou původní klasicistní školy a čtyř domků vznikl rozlehlý a reprezentační trojkřídlý palác dominující nad starými šumperskými hradbami. Jak je vidět, Seidlové se úspěšně vypořádali se všeobecnou hospodářskou krití.
Seidlův palác je i dnes obklopený zelení. Svažitá zahrada protínající bývalé hradby je příjemným místem k relaxaci. Kvůli rozšíření prostoru pro zahradu s terasou ještě město Ignazi prodalo část hradeb. Ten jako protislužbu vybudoval veřejné schodiště k centru města vedoucí od parčíku pod bývalými hradbami, proto se mu říká Seidlovy či Mariiny schody.
Stěna z unikátních skleněných cihel vyrobených zřejmě v nedaleké rapotínské sklárně se dodnes zachovala v téměř neporušeném stavu. Jeden dílek vpravo dole byl umně opraven.
Mramorové sloupoví nad schodištěm pod centrálním světlíkem v chodbě vytváří prosvětlený interiér.
Svůj novorenesanční palác s motivy z francouzské architektury. si Ignaz Seidl nechal postavit na místě, kde se hrdě vypíná nad dnešní Okružní ulicí. Poté, co palác rodina v roce 1929 opustila, zde sídlila římskokatolická fara a děkanství, od 50. let 20. století slouží objekt speciální škole.
Původní kachlová kamna z doby Seidlů jsou již sice nevyužívaná, ale naštěstí zachovaná nejen pro milovníky historie.
Schodiště s odpočivadly se zajímavým zábradlím pod světlíkem vytváří zajímavou atmosféru
Seidlovy či Mariiny schody pojmenované po manželce tehdejšího majitele protínají bývalé městské hradby. Také tentokrát jsem zde během focení potkala fotografku s jejím objektem focení, toto místo je k pořízení zajímavých fotografií jako stvořené.
Vila Doris je dnes centrem kreativity a podnětných činností. Novorenesanční Vila Chiari-Doris byla postavená v roce 1899. Carl Chiari, původem z Itálie, zadal stavbu této vily ve své okrasné zahradě šumperskému staviteli Wilhelmu Luxovi. Pro architekta Carla Seidla to bylo poslední samostatné šumperské dílo, u něhož varioval své základní kompoziční motivy.
Zadavatel vily ji nechal postavit pro syna Eduarda (1883-1854), ten ji pojmenoval podle své manželky Doris. Eduard se věnoval hudbě, zkomponoval také několik oper. Po roce 1945 zde sídlila Okresní knihovna, Divadlo hudby, dnes slouží zejména dětem a mládeži. Letní divadlo za vilou v parku vzniklo v roce 1955.
Fotografie spolumajitelky vily se dnes nachází dobře zachovaná na půdě Vily Doris.
Na fotografii jsou dodnes zachované charakteristické architektonické prvky používané architektem Carlem Seidlem. Ten se inspiroval zejména stavbami na pobřeží Itálie a Chorvatska, kde dodnes zdobí jeho vily, hotely i sakrální stavby.
Charakteristické monumentální dřevěné schodiště je ozdobou Vily Doris.
Vykládaná podlaha ve vstupní hale nás vítá a zve ke vstupu k recepci.
Budova Městských lázní byla dokončená v roce 1886 jako pravoúhlé nároží na křižovatce. Uprostřed stavby vyniká kruhový trojosý válec s kupolí, na ten navazují po obou stranách přízemní křídla. Za těmito zdmi využívali obyvatelé Šumperka oblíbenou venkovní plovárnu.
Kupole, symbol nebeské klenby, užívaná od časů Palladiovy vily Capra ve Vicenze také u profánních staveb, povyšuje zdánlivě utilitární objekt do sféry vysoké kultury.
V této centrální kruhové stavbě bývalých Městských lázní s kupolí se nacházelo tzv. plivátko, tedy malý kruhový bazén s ohřívanou vodou.
Tato bývalá vila Gustava Wenzela byla dokončená v roce 1884. Nedlouho před vytyčením tehdejší Nádražní třídy získal majitel pozemku povolení k její stavbě. V podélné ose uplatnil architekt motiv čísla 3, trojice traktů. Stavbu tvoří zase jiná variace na benátskou serliánu. Tehdy i dnes zde působí realitní firma.
Palác Adalberta von Eisensteina na Hlavní třídě byl dokončený v roce 1883. Zdejší stavební místo zakoupil v roce 1882 rytíř Adalbert von Eisenstein s manželkou Marii, rozenou Oberleithnerovou, jimž patřil zejména lom a vápenka v Bohdíkově.
S jejich dcerou Emmy se oženil architekt Carl Seidl z rodiny šumperských textilních podnikatelů. Seidl byl již tehdy zavedeným architektem v celé monarchii a tchán mu zadal zpracování projektu na novostavbu novorenesančního paláce, jeho průčelí dominuje vystupující střední osa (rizalit) s palladiovským trojdílným oknem, atika a sochařská výzdoba ve štítu.
V roce 1874 založil v Šumperku PhMr. Eduard Hackl první předměstskou lékárnu U černého medvěda. Architekt Carl Seidl zpracoval Hacklovi projekt na dům v klasicizující novorenesanci, ten realizoval šumperský stavitel Franz Klein v roce 1885.
Eduard Hackel byl velký lidumil, v roce 1876 usiloval o zestátnění lékáren a bezplatné vydávání léků. Později se podílel na návrhu lékárnického zákona. Roku 1893 však lékárnu prodal, odstěhoval se do své nové vily a stáhl se do ústraní. Přestože bylo průčelí lékárny koncem 60. let 20. století znehodnoceno, noví majitelé je během rekonstrukce v letech 2000-2001 uvedli dům U Medvěda do původní podoby.
Tato vila v Sudkově nedaleko tehdejší přádelny lnu se stala obydlím jejího ředitele. Od roku 1910 přešla do vlastnictví dalšího příbuzného a současně prokuristy firmy I. Seidl und Comp. Alfreda von Chiariho (1883-1942) a jeho ženy Lotte, rozené Richterové. Architektovu tvorbu charakterizuje především symetrické zahradní průčelí členěné okenními osami.
Například věžovitý rizalit završený lodžií již prozrazuje odklon od od výchozích severoitalských palladiánských inspirací k venkovské vilové architektuře Toskánska s romantickou malebností. Seidla zde charakterizuje sdružování oken do trojčlenných seskupení a také u vstupní haly základní motiv schodiště vymezený trojosou arkádou.
Pamětní deska umístěná před přádelnou je z roku 1976 a zdůrazňuje, že závod byl centrem socialistického a komunistického hnutí a dějištěm velké stávky. V roce 1976, v době hluboké normalizace, tvůrci tabule ani nezmínili úsilí majitelů při stavbě a zvelebení továrny a jejích zaměstnanců.
Se stavbou přádelny bylo započato v roce 1864 a v následujícím roce byla uvedena do provozu. Tím byl dán základ k rozvoji obce Sudkov do velikosti a podoby dnešních dnů.
Na vodní strouze, na fotografii, odbočující na dolním konci vesnice z řeky Desné přes Lesnici, Leštinu, Vitrošov a Hrabovou a vlévající se do řeky Moravy, stál mlýn se čtyřmi vodními koly. První písemná zpráva o sudkovském mlýnu a valchovně panství zábřežského je z roku 1567. První záznam v pozemkové knize je o jeho prodeji dne 24. října roku 1754. Posledním majitelem od roku 1829 byl Johan Pulkert, který se roku 1862 v pomatenosti ve věku 53 let oběsil na lípě, ta stávala u vodního náhonu v prostoru nynější trafostanice přádelny. V dražbě jeho pozůstalosti v roce 1863 koupil mlýn Ignaz Seidl - obchodník přízí ze Šumperka - ke zřízení mechanické přádelny.
Další člen rodiny Max Seidl se narodil v roce 1862 v Šumperku do rodiny evropsky významných textilních podnikatelů a zemřel v roce 1918 tamtéž. Po absolvování školy v Olomouci studoval chemii na Technické univerzitě ve Vídni a po dokončení stáže na Univerzitě v Heidelbergu nastoupil v roce 1888 do otcovy přádelny v Sudkově, zde vypracoval svůj doktorát. Od roku 1911 se zde stal otcovým společníkem.
Jeho odborné znalosti v oblasti přádelnictví lnu a bavlny z něj udělaly jednu z nejvýznamnějších osobností monarchie v tomto oboru. Jako významný odborník působil ve správních radách mnoha textilních a cukrovarnických podniků.
Max Seidl si v roce 1914 nechal postavit reprezentativní sídlo tehdy v Zephyresku Strasse 1. Po záboru Sudet v roce 1938 byla ulice přečíslovaná a dnes má číslo 13, ovšem v ulici Dr. E. Beneše.
Po smrti Maxe se majitelkou vily stala jeho vdova Emma. V době výstavby se jednalo o vilu na okraji nové výstavby jižně od dnešní Hlavní třídy (Schillergasse). Vila je dodnes rozsáhlým objektem s řadou místností, kterou rodina vlastnila do konce 2. světové války.
Po roce 1945 byla vila jako německý majetek zabavená, po roce 1948 zde po úpravě vznikl kojenecký ústav, jeho součástí byl dětský domov, ten spolu se zrušeným kojeneckým ústavem zanikl v roce 2023.
Městský hřbitov v Šumperku, dokončený v roce 1886, zdobí honosné hrobky zdejších podnikatelských rodin. Město Šumperk je postupně opravuje.
Pohřbívání v katastru měst císařství zakázaly reformy císaře Josefa II. z hygienických důvodů. V roce 1886 byl tedy otevřen dnešní městský komunální hřbitov.
Nejstarší část hřbitova zpracoval vídeňský architekt a šumperský rodák Carl Seidl. Právě v této části u hřbitovní zdi se nachází nejhonosnější hrobky někdejších šumperských podnikatelských rodů. Povětšinou zbohatly v textilním průmyslu a jejich hrobky odrážejí význam rodin i po smrti.
Taktéž hrobku rodiny Seidlů projektoval vídeňský architekt Karl Seidl, jsou zde pohřbeni také mnozí členové spřízněné rodiny Ciari
Součástí takovéto hrobky je často tzv. castrum doloris, tedy její zastřešení evokující postel s nebesy. Kromě hrobky rodiny Seidlů plus Ciari, kterou projektoval architekt hřbitova, se v jeho areálu vyskytují katafalky rodu Schimke, Siegelů, Oberleithnerů a dalších významných šumperských rodin.
Dolní část hřbitova se do konce 19. století zcela zaplnila, a tak bylo pohřebiště roku 1899 rozšířené. V horní části hřbitova během první světové války vzniklo také vojenské oddělení, to místní zřídili kvůli válečnému lazaretu v Šumperku, kde mnozí ranění též zemřeli.
Zdroje:
Kniha Architekt Carl Seidl 1858-1936 z roku 2020 připravená spolkem architektů Obecní dům Brno
Přednášky kunsthistoričky Kristiny Lipenské, historičky umění Vlastivědného muzea v Šumperku v rámci Dnůarchitektury v Šumperku
